Hildegarta Cecílie Haniková
narozena 1902 ve Vídni
odsouzena nejprve k trestu smrti a poté trest změnen na 15 let těžkého žaláře
zemřela 28. dubna 1927 v ženské trestnici v Praze - Řepích
I když "Krásná Hilda", jak ji nazýval ve 20 letech minulého století tisk, nikdy neměla ruce potřísněné krví oběti, přesto byla brněnským porotním soudem 3. března 1924 odsouzena k trestu smrti. Za pomocí své matky a příbuzného zorganizovala totiž vraždu svého manžela - kapitána československé armády Karla Haniky. Za dva měsíce po odsouzení k trestu smrti porodila ve věznici dceru Naděždu. Ač tvrdila, že biologickým otcem dcery je kapitán Hanika, nikdo ji nevěřil. Přes veškerou snahu "investigatívních" novinářů se však pravého otce nepodařilo vypátrat.
Z běžné kriminální kauzy se případ "Krásné Hildy" stal ve své době československou událostí číslo jedna. V den vynesení rozsudku bylo v soudní síni přítomno 12 akreditovaných novinářů z Prahy a novináři z brněnských Lidových novin měli v soudní síni rezervovány celý stůl. O případ byl mezi veřejnosti takový zájem, že byl s několikatýdenním předstihem vydán omezený počet vstupenek do jednací síně, přestože den přelíčení nebyl ještě znám. Vstupenky, které byly vydávány soudem zdarma se staly předmětem kšeftování. Předseda soudu vyhlásil verdikt poroty teprve poté, co byla dáma, která si vylezla v soudní síni na kamna, aby lépe viděla, vyzvána ke kázni a své místo opustila teprve za pomocí soudních zřízenců. Po vynesení rozsudku trestu smrti se ozývaly souhlasné výkřiky a více než tisícihlavý dav před budovou soudu začal skandovat "Pověste ji !"...
Lidové noviny ještě týž den vydaly zvláštní číslo věnované jenom tomuto případu. V červenci 1924 o procesu s Hildou Hanikovou psal v celostránkovém článku plných nesmyslů i americký list Washington Herald pod názvem "Čarodějnice odsouzena k smrti na popravišti". Byla v něm vylíčena jako cikánka, zabývající se okultními vědami. Článek byl doplněn kresbou, která znázorňovala Hanikovou uvázanou k popravčímu kůlu s šátkem přes oči. O pár měsíců později se lidé nabízeli, že trest smrti podstoupí za ni... Soud i Státní zastupitelství obdrželo množství dopisů, ve kterém lidé žádali její okamžité propuštění. Dokonce se vyskytla i písemná vyhrůžka, že bude lidmi osvobozena násilím...
Hlavní účastníci procesu - Haniková - Veselý - Charvátová (ilustrace Eduard Milén)
Hildegarda Cecílie Haniková, původním příjmením Charvátová se narodila ve Vídni. Její otec byl pomocný zámečník a matka Františka Charvátová porodní asistentkou. Měla ještě sourozence Jana. V roce 1905 se celá rodina přestěhovala do Brna - Židenic. Její otec začal pracovat v továrně Austria, ale brzy byl pro krádež propuštěn. V roce 1913 ho rodina nechala umístit do brněnského ústavu pro choromyslné, neboť údajně trpěl progresivní paralýzou, kde také zemřel. Obecnou školu vychodila v Brně - Židenicích a tzv. "měšťanku" pak ve Slavkově u Brna. Rok navštěvovala soukromou obchodní školu. Pak ji matka zprostředkovala zaměstnání jako vychovatelka v maďarském Siofoku. Brzy se však vrátila domů.
Kapitán Karel Hanika
Roku 1917 prodala matka "Krásné Hildy" Františka Charvátová domek v Brně - Židenicích a přestěhovaly se společně se synem Janem do bytu v centru města - na ulici Veselou 7. Matka zároveň opustila zaměstnání v brněnské porodnici a začala žít na vysoké úrovni, přičemž ještě živila nejen sebe, syna a dceru, ale měla i na mzdu pro svou služebnou. Zdrojem jejich vysokých příjmů se stalo provádění nelegálních potratů (lat. abortus criminalis - kriminální potrat). Měla ráda pánskou společnost a často si nějakého nápadníka zvala do bytu. Hilda jako prodavačka s tehdy luxusním zbožím se mezitím seznámila s československým legionářem z Ruska a Francie poručíkem Karlem Hanikou a dne 28. července 1921 ve svých 19 letech se za něj - proti vůli matky provdala.
Brzy po svatbě začalo docházet ke konfliktům. Hilda Haniková zjistila, že plat Karla Haniky, který byl mezitím povýšen na kapitána a činil jen 1.400,- Kč je nejen velmi malý na uspokojení jejich náročných potřeb, ale i jeho povolání a hodnost byla málo společensky prestižní. Hilda totiž se svou matkou začala pravidelně navštěvovat luxusní vinárny, tančírny a drahé noční podniky, kde se seznamovala nebo udržovala kontakty s vysokou honorací. Při tom se oblékala podle nejnovější módy a používala drahé francouzské parfémy. Charvátová později před soudem dokonce prohlašovala, že oba mladé manžele musela živit...
Vrah kapitána Haniky - Jan Veselý
Kapitán Hanika svou mladou ženu skutečně miloval, ale neměl nejen dostatek peněz na její extravagantní život, ale neměl o takový život ani zájem. Vyplývá to z jeho osobního deníku, který nadepsal "Mé manželství, jeho vznik a neštěstí. Napsáno k vysvětlení a výstraze druhým". Do deníku mimo jiné napsal: "Největšího nepřítele měl jsem v Charvátové". Věděl, že Charvátová provádí nelegální potraty, udržuje styky s mnoha muži a navádí jeho ženu k nemravnému životu. Hilda o tom vypověděla: "Byla jsem nucena poddati se panu X., poněvadž moje matka chtěla mít látku na šaty." V trestním spise je také přiloženo dobrozdání duchovního, ve kterém se píše: "Podlehla nerozumným záchvatům vášně a nezřízené žádostivosti po veselém a rozmařilém životě. Že manžel její nebyl sto jí tolik peněžních prostředků poskytnouti k veselému životu a nádhernému strojení se, vypěstovala si k němu odpor". Svou negativní roli sehrála i skutečnost, že kapitán Hanika byl ze služebních důvodů jen dvakrát týdně doma. Největší problém, který vedl k vraždě lze spatřovat v jeho odmítání rozvodu iniciovaný právě Charvátovou.
V červenci 1923 poslal kapitán obě ženy do Mariánských a pak do Františkových Lázní, ve snaze o urovnání vzájemných vztahů mezi ním, jeho ženou a tchýní. Předtím však obě ženy navštívily příbuzné v Nosákově u Benešova, kde se setkaly s osmnáctiletým bratrancem Hildy Hanikové - Janem Veselým. Přitom si Charvátová všimla, že Jan Veselý, prostý venkovský mládenec se na její dceru "Krásnou Hildu" citově upnul a byl by schopen pro ní leccos udělat. V průběhu pobytu v lázních, které si ženy prodloužily, také zřejmě uzrála myšlenka, že kapitána Haniku, který stále odmítal rozvod, je nutné zbavit života. Ženy pak začaly tvořit scénář, ve kterém by Jan Veselý sehrál hlavní roli - roli vraha důstojníka Československé armády. Vrátily se do Nosákova pro Jana Veselého a společně odjely do Prahy, kde mu také vyjednaly zaměstnání "stavebního asistenta". Pod tímto názvem se však skrýval dozorce na stavbě, který dohlížel na to, aby dělníci dodržovali pracovní tempo. Při několikadenním pobytu v Praze neopomněly obě ženy navštívit jeden z tehdy nejdražších podniků v Praze - hotel Paříž a přitom stihly seznámit se s řadou významných mužů pražské honorace. Pak odjely do Brna a Jan Veselý přijel na jejich pozvání krátce nato na návštěvu do Brna.
Během dalších dnů ženy Janu Veselému namluvily, že Hilda je nešťastná žena, které Hanika ubližuje a nebude šťastná do té doby, dokud bude Hanika žít. Přitom se Hilda Haniková chovala ke svému bratranci něžně a velmi důvěrně. Dne 26. srpna 1923 na procházce lesem s předstíraným pláčem položila Hilda Haniková Janu Veselému otevřenou otázku, zda-li by byl schopen Haniku zabít. Na dotaz, jak by to měl udělat, Haniková odpověděla, že zastřelením a protože slíbila opatřit nejen zbraň, ale i výnosné zaměstnání pro něho v jedné z brněnských bank, Jan Veselý souhlasil. Přesto však ve skrytu duše pochyboval, že se Hanikové podaří opatřit zbraň.
Františka Charvátová - tchýně kapitána Haniky
První pokus o nákup zbraně Hanikové nevyšel, protože neměla zbrojní pas a bez zbrojního pasu odmítl prodejce zbraň ženě prodat. Teprve poté, co přesvědčila svého známého, který zbrojní pas vlastnil, že chce koupit manželovi k narozeninám jako dárek pistoli a dvacet nábojů, zbraň - pistoli ráže 6,35 mm získala. Tu pak předala Janu Veselému a dohodli se, že k vraždě dojde 29. srpna 1923. Ráno toho dne Veselý v kasárnách zjistil, že kapitán Hanika je na vojenských manévrech ve Skalicích nad Svitavou a vydal se za ním. Cestou na nádraží se rozhodl, že po vraždě Haniky spáchá sebevraždu. Ve Skalici nad Svitavou však ani vojsko ani Haniku nezastihl a vrátil se do Brna. Hanikové řekl, že její manžel byl v neustálém doprovodu jednoho vojáka, takže čin spáchat nemohl. Svěřil se jí také, že má po vraždě chuť spáchat sebevraždu. Toho obě ženy využili a nadiktovaly mu dopis na rozloučenou tohoto znění: "Zemru, jsem nespokojen, zastřelil jsem ho, že ji mám rád, chtěl jsem ji prospěti"...
Po té Jan Veselý celkem ještě třikrát vyhledal kapitána Haniku, kterého měl v úmyslu zastřelit, ale nedostal k tomuto činu odvahu. Teprve v pondělí 3. září se Jan Veselý na nátlak Hildy Hanikové a Františky Charvátové definitivně rozhodl vraždu provést. V kasárnách zjistil, že 43. pluk, jehož byl Hanika příslušníkem se nachází v Újezdě u Boskovic. V místním hostinci se dozvěděl, ve kterém domě je kapitán Hanika ubytován. Ten po náročném pochodu spal. Veselý ho vzbudil a sdělil mu, že jeho žena je nemocná. Hanika si vyžádal u velitele praporu dovolenou a vydal se se svým budoucím vrahem na cestu do Brna. U dnešní vlakové zastávky Skalice nad Svitavou odbočili ze silnice na úzkou pěšinku a museli jít k nádraží za sebou. Veselý, který šel za Hanikou, nepozorovaně vytáhl pistoli a ze vzdálenosti jednoho a půl kroku na kpt. Haniku dvakrát vystřelil. Už první výstřel byl smrtelný. Pronikl lebkou v místech levého ucha. Druhá střela pronikla do těla v oblasti pravé lopatky. Mrtvolu odtáhl za nohy do bramborového pole a po činu už nedostal odvahu spáchat sebevraždu. Odešel na nádraží, kde si koupil čokoládu a v půl desáté večer odjel do Brna, aby Hanikové oznámil splnění úkolu. Doma zastihl jen její matku Františku Charvátovou, které popsal průběh zločinu slovy: "Zastřelil jsem Karla, nemám peněz, žádám Vás tetičko o peníze na cestu na Slovensko." Dostal 100 korun a odjel vlakem k bratranci do vesnice Selec u Trenčína, kde byl také 11. září téhož roku zatčen. Při osobní prohlídce byly u něj nalezeny prezervativy, prostřednictvím kterých tři obhájci obou žen se pak snažili zpochybnit celý proces a přesvědčit porotu o nevině svých klientek. Ve stodole slovenského bratrance byla zajištěna i vraždící pistole.
Obě ženy však byly zatčeny už druhý den po vraždě, neboť se jejich výpovědi rozcházely a přátelé a známí zavražděného otevřeně hovořili o neutěšených vztazích mezi manželi a tchýni navzájem. Byl také zjištěn významný brněnský lékař, o kterém se říkalo, že je jedním z milenců Hanikové. "Všímaví" lidé z protějšího domu policii totiž sdělili, že přes okno bytu Hanikové viděli, jak tento lékař často lehá na gauči s hlavou v klíně Hanikové a rukou ji šmátrá pod županem. Omyl byl prý vyloučen. Byla zjištěna a potvrzena informace o muži ve věku 19 let, který občas bydlel u Haniků. Byl získán i jeho popis a jeho jméno. Jeden z přátel Hanikové pak policii sdělil, že na svůj zbrojní pas koupil na přání Hildy Hanikové pistoli ráže 6,35 mm s odůvodněním, že chtěla pistoli věnovat jako dárek k narozeninám svému manželovi. Pistole však v bytě Hanikových nebyla. Kam se poděla Haniková nevěděla. Pistole stejné ráže, kterou byl důstojník zastřelen a její neexistence ani v kasárnách Karla Haniky byly pak důvodem, proč byly obě ženy zatčeny a dodány trestnímu soud, který rozhodil o jejich vazbě.
Dnešní pohled na bývalou soudní budovu na ulici Cejl,
kde v místnosti číslo 42 probíhal soud ve věci vraždy kapitána Haniky.
Hned při prvním výslechu Jan Veselý se k činu přiznal a všechnu vinu vzal na sebe a vypovídal tak, aby na nikoho nepadl ani stín podezření. Výpověď doložil vlastnoručně psaným dopisem na rozloučenou, který mu nadiktovala Hilda Haniková s Františkou Charvátovou. Jako motiv vraždy uvedl, že kapitán Karel Hanika byl fyzickým i psychickým trýznitelem její sestřenice, měl zvrácené sexuální praktiky a bránil ji v rozvodu, neboť po rozvodu si ji chtěl vzít. Jelikož neviděl jiné východisko, rozhodl se Haniku zastřelit a pak spáchat sebevraždu. Chtěl před svou smrtí Hildě ještě pomoci. Stačilo však Janu Veselému naznačit, že Hilda Haniková byla milenkou hned několika mužů a ocitovat z protokolu "všímavých lidí" z protějšího domu pár vět a naivnímu mládenci se pojednou otevřely oči a rázem změnil výpověď. Obvinil obě ženy, že mu myšlenku na vraždu vsugerovaly, citově ho vydíraly, koupily mu zbraň a uvedl mnoho dalších podrobností, které téměř vylučovaly možnost, že byly vymyšleny. Před soudem pak na adresu Hildy Hanikové doslova prohlásil: "Zavlekla jsi mě z Nosákova do Prahy a pak do Brna, abych zabil cizího člověka. To bych přece nebyl udělal z vlastní vůle"...
Hildegarda Haniková v kresbě E. Miléna
V průběhu vyšetřování byla získána informace, že Františka Charvátová stála také za smrtí svého manžela před 10 roky. Údajně měl být otráven arsenikem. Proto byly v sobotu 29. září 1923 z hrobu vyzvednuty jeho pozůstatky (exhumace) k provedení expertních vyšetření soudními lékaři. Pitvou zbytku těla i zkoumáním zbytků ztrouchnivělé rakve a zeminy kolem těla zemřelého byla otrava arsenikem či jinou toxickou látkou vyloučena. V lebce, v oblasti malého mozku však byla nalezena několik centimetrů dlouhá krejčovská jehla. Z nálezu se usuzovalo, že Charvátová vpravila jehlu do lebky svého muže v okamžiku, kdy byl opilý. S náhlými bolestmi hlavy byl Charvát převezen do nemocnice a pak do ústavu pro choromyslné, kde také zemřel. Vyšetřováním se však nepodařilo prokázat, že smrt Charváta způsobila jeho žena a tak tento skutek nebyl součástí obžaloby.
"Soudní proces" pod dohledem tiskem zmasírovaného národa byl vším možným, jen ne objektivním hodnocením spáchaného skutku a určení podílu viny jednotlivých účastníků. Bylo to především pětidenní lidové divadlo, které slibovalo veřejné a detailní praní "špinavého prádla" s množstvím pikantérií jednoho tragického manželství, jež se dotýkalo nejvyšších vrstev brněnské honorace a také tento slib naplnilo mírou vrchovatou. Byl také arénou, ve které obhájci obžalovaných zkoušeli, za jakou hranici může obhajoba beztrestně zajít. Rovněž i soudci po masáži bulvárního tisku dopředu věděli, kdo je vinen a ihned po zahájení procesu to jasně dali veřejnosti vědět. Porušili tak jednu ze základních zásad soudnictví - nestrannost. V zájmu diváků tohoto veřejného divadla předseda senátu v zahajovací řeči vyčinil státnímu zástupci, že k projednání případu opatřil málo svědků, které soud musí dodatečně předvolat. V konečném důsledku seděla na lavici vedle obžalovaných také i morálka - morálka soudců, obhájců, spekulujících novinářů i morálka senzacechtivého publika. Jak obstála, ponechávám na úvaze čtenáře.
V průběhu líčení vyšlo najevo, že Hilda Haniková je v sedmém měsíci těhotenství. Těhotenství potvrdila i lékařská prohlídka lékařem, přivolaným v přestávce jednoho líčení. Přesto musela Haniková absolvovat veškeré výslechy a konfrontace ve stoje i když si stěžovala na nevolnost a dokonce musela být pro nevolnost ze soudní síně vynesena. Tlak soudců a nakonec i obhájců obžalovaných na Hanikovou, aby uvedla biologického otce byl nejen bezprecedentní, ale i zbytečný. Přestože pod přísahou uvedla, že počala dítě s manželem, otázka byla v průběhu procesu několikrát opakována a neustále věrohodnost její jednoznačné odpovědi zpochybňována. Předseda trestního senátu dokonce veřejně prohlásil, že Hanikové od začátku procesu nevěří ani slovo... Doktor Schuck, který byl identifikován "všímavými lidmi" z protějšího domu jako muž často ležící na divanu v klíně Hanikové totiž na otázku soudu, zda-li měl s Hildou Hanikovou tělesný styk, odmítl odpovědět. Útok novinářů byl téměř okamžitý. V tisku se hned druhý den objevila na doktorovu adresu moralistická výtka, "že každý tulák by se ženy, kterou měl rád, zastal před soudem lépe, než tento graduovaný pán"... Prostě novinářům nedal spát původce gravidity Hildy Hanikové. Nebylo také možné přehlédnout moralistické reakce soudců na odpovědi Hanikové nebo Charvátové. Jeden z obhájců Hanikové pro změnu neopomněl vyčíst Janu Veselému, že Haniková se svou matkou stojí před soudem jen kvůli němu. Naznačoval tím, že kdyby splnil to, co slíbil - spáchat po vraždě sebevraždu - byly by obě ženy na svobodě. Zpochybnil také jeho vyjádření o jeho dosavadní "sexuální čistotě" tvrzením, že kdo je z Prahy a je zatčen s prezervativy v kapse nemůže být panic. Jak vidno, před trestním soudem nebylo řešení trestného činu vraždy kapitána Haniky prioritní záležitostí. Tomu také odpovídal rozsudek.
Titulek Lidových novin o rozsudku
Zemský porotní soud v Brně Hildu Hanikovou odsoudil 3. března 1924 k trestu smrti. Její matku Františku Charvátovou k 20 letům těžkého žaláře zostřeného jednou za čtvrt roku půstem a každého 3. září temnou komorou. Skutečného vraha kapitána Karla Haniky devatenáctiletého Jana Veselého (podle tehdejších zákonů byl pachatel plně trestný až od 21 let) k těžkému žaláři na pouhé 3 roky zostřeného tvrdým ložem jedenkrát měsíčně a půstem 3. září. V květnu 1924 porodila Hilda Haniková ve vězeňské nemocnici dceru Naděždu. Názor veřejnosti se během necelého týdne změnil. Na adresu kanceláře prezidenta T. G. Masaryka byly poté doručovány žádosti o milost nejen z celého Československa a Podkarpatské Rusi, ale i z Berlína, Curychu a Düselldorfu. Všechny byly motivovány nedávným narozením Hildiny dcery.
JUDr. Karel Štepán - obhájce Hildy Hanikové a osvojitel její dcery Naděždy
Obsáhlou žádost o milost zveřejnil ve svém článku i Vídeňský deník "Der Tag" dne 21. září 1924. Trest smrti byl zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky z 31. ledna 1925 na 15 let těžkého žaláře zostřeného jednou za čtvrt roku půstem a každého 3. září temnou komorou. Trest vykonávala v ženské trestnici v Praze - Řepích. V září 1923 podala Haniková žádost na obnovu trestního řízení, protože se podařilo objevit dopis od manžela z 2. září 1923 ve kterém souhlasil z podmínkami rozvodu. V žádosti také uvedla, že její matka Františka Charvátová měla Jan Veselého k vraždě přemlouvat sama. Matku dále obvinila z mravního zkažení, jelikož jí po svatbě údajně nutila k provozování sexuálního styku za peníze. Nejvyšší soud v Brně zamítl nejen její žádost o obnovu řízení, ale i zmateční stížnost, podanou jejím obhájcem JUDr. Štěpánem. Naopak vyhověl odvolání státního zástupce ohledně výše trestu a Janu Veselému zvýšil trest na 6 let. Poté JUDr. Štěpán požádal prezidenta republiky o milost pro Hildu Hanikovou. Žádost byla kladně vyřízena a Haniková měla být podmíněně propuštěna. Než se tak stalo, dne 28. dubna 1927 ve věku 25 let ve vězení zemřela na tuberkulosu. Není bez zajímavosti, že v době smrti Hildy Hanikové si svůj doživotní trest v ženské trestnici v Praze - Řepích odpykávalo dalších šest žen, které nechaly zavraždit nebo vlastní rukou zavraždily své manžele. Nikdo o nich nenapsal ani řádku. Žádná z těchto žen totiž neměla to štěstí, že by si ji povšiml tisk.
Už před smrtí Hildy Hanikové se ujal výchovy její dcery Naděždy jeden z obhájců JUDr. Štěpán (druhý krátce po procesu zemřel) a po osvojení ji společně se svou manželkou vychovávali v Brně - Králově Poli nedaleko Semilassa. Po smrti Hildy Hanikové také nechal její tělo na své náklady převézt do Brna a 1. května 1927 byla pohřbena na Ústředním hřbitově v Brně. Přítomný dav při smutečním obřadu zdemoloval okolní hroby v širokém okolí a poničil hřbitovní zeď...
V polovině roku 1934 - tedy po jedenácti letech vězení v ženské trestnici v Praze - Řepích si Františka Charvátová podala žádost o prominutí zbytku trestu. Senát krajského trestního soudu v Brně dne 4. října 1934 v neveřejném zasedání její žádost zamítl, neboť neměla doposud odpykány dvě třetiny trestu...