Zdeněk Vocásek

narozen 1961 - trest smrti změněn na doživotní trest vězení

Trest smrti byl v naší republice zrušen ve večerních hodinách na 28. společné schůzi Federálního shromáždění 2. května 1990. Absolutní trest byl zrušen i přesto, že veřejnost byla pobouřena sexuální vraždou 7 měsíčního děvčátka v pražské nemocnici na Bulovce 1. května 1990 nemocničním ošetřovatelem a pokusem vraždy a vraždou dítěte v Hlohovci (Slovensko). Přitom se samotný trest smrti v té době týkal pouze tohoto muže - Zdeňka Vocáska.

Zdeněk Vocásek byl Městským soudem v Praze 8. září 1988 odsouzen za brutální dvojnásobnou vraždu a pokus vraždy k trestu smrti. Nejvyšší soud ČSSR 23. srpna 1989 přezkoumal rozhodnutí všech odvolacích soudů a dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému porušení zákona, které by mohlo mít vliv na uložení trestu smrti. Žádosti o milost prezident G. Husák dne 6. prosince nevyhověl. Výkon trestu smrti byl nařízen na 27. prosinec 1989. Nový prezident Václav Havel rozhodnutí o výkonu trestu pozastavil. Dne 2. srpna 1990 Městský soud v Praze musel z důvodu nepřípustnosti změnit původní trest smrti na trest odnětí svobody na doživotí. Tento soud opět potvrdil, že v předchozích verdiktech nedošlo k žádnému pochybení. Zdeněk Vocásek je tedy mužem, který unikl šibenici skutečně o příslovečný "vlásek"...

Zdeněk Vocásek byl zadržen 5. dubna 1987 v nočních hodinách na Poděbradské ulici v Praze 9 při kontrole hlídkou Veřejné bezpečnosti. Před kontrolou se Vocásek snažil zbavit dvou kufříků a igelitové tašky. V jedné z nich byl ohnutý a zakrvácený nůž. O zavazadlech prohlašoval, že nejsou jeho - jen se do nich údajně díval. Protože i jeho oděv byl potřísněn krví, byl převezen na Obvodní oddělení VB. Před vstupem do policejní úřadovny se snažil odhodit peněženku. Podle obsahu peněženky bylo zjištěno, že patří Ferdinandu K. (1918), bydlícího v nedaleké ubytovně Středočeských dřevařských závodů. Když přijeli kriminalisté na ubytovnu, našli Ferdinanda K. mrtvého. Pozdější pitva prokázala, že zemřel po útoku kuchyňským nožem. Na jeho těle bylo celkem dvanáct bodných ran vedených na hrudník, krk, ruku, zátylek a na temeno hlavy.

Zavražděný Ferdinand K.

V kufřících pak byly nalezeny pánské hodinky, stříbrný dámský prsten, stolní budík, dvě peněženky, dvě propisovací tužky, poduška na razítko, krabička cigaret a obnošené pánské polobotky. Veškeré tyto věci ceně 510 korun patřily zavražděnému...

Vocásek se k činu ještě týž den přiznal. Se zavražděným se náhodně potkal v restauraci a nikdy předtím se neviděli. Ferdinand K. byl alkoholikem se všemi průvodními znaky. Byl vděčen každému, kdo mu dělal společnost či poslouchal jeho opilecké řeči. Před uzavřením restaurace zaplatil za svého budoucího vraha útratu, koupil láhev vína a pozval ho na ubytovnu. Pro vysoký věkový rozdíl neměl zpočátku Vocásek o společnost alkoholika v neznámé ubytovně zájem. Když mu ale neurčitě naznačil společnost žen, souhlasil. Kolem 22:00 hodiny chtěl Vocásek z ubytovny údajně odejít, ale zavražděný mu v tom bránil a dokonce ho prý i napadl. Proto vzal nůž a zaútočil. Ve své výpovědi také uvedl, že když Ferdinand K. ležel pobodaný na zemi a se vztaženou rukou žádal o pomoc, řekl mu: "Máš smůlu, umřeš !". Pak mu zasadil poslední ránu, při které se nůž ohnul. Pak odcizil uvedené věci, ke kterým přidal nedopitou láhev vína, místnost uzamknul a klíče hodil do kanálu. Za několik minut byl zadržen. Klíče později byly v kanále skutečně nalezeny.

Vocásek při rekonstrukci předvádí, jak útočil na oběť

V Belgické ulici v Praze 2 byl 1. ledna 1987 kolem 23:00 hod. ve svém bytě zavražděn nevidomý Quido F. (1939). Pitvou a dalším šetřením bylo zjištěno, že tehdy ještě neznámý vrah zaútočil na hlavu oběti nejprve kladivem, kterému však upadla násada. Pak pachatel k útoku na hlavu oběti použil dva pivní půllitry, které se roztříštily. Další těžká a smrtelná zranění vznikla bodnutím šroubovákem do hrudníku, břicha a do pravého oka. Z neznámého důvodu pachatel pečlivě vysbíral z podlahy střepy skla a položil je do umývadla.

Spojitost mezi těmito dvěmi vraždami neviděli kriminalisté a později i soud ve způsobu provedení, ale ve shodných osobnostních vlastnostech obětí. Quido F. byl známým pražským vekslákem. Jeho osobu provázely legendy o vysokých finančních částkách, uložených ve švýcarských bankách. Sám o sobě tvrdil, že pracoval pro ruskou rozvědku a v srpnu 1968 prý zastřelil několik lidí. Když přišel následkem nemocí o zrak, musel vekslování zanechat, mimo jiné i proto, že nedokázal rozeznat pravé bankovky od padělků. Život na "vysoké noze" musel zaměnit za skromnost. Dříve luxusní a pečlivě udržovaný byt se přeměnil v brloh, plný nepřádku a špíny. Propadl alkoholu a začal trpět paranoidní představou, že je sledován a příbuzní zavražděných z roku 1968 mu usilují o život.

Při prověřování styků Quida F. bylo zjištěno, že zavražděný se musel se Zdeňkem Vocáskem znát. Navíc byla získána informace, že v den vraždy se náhodně a na krátkou chvíli setkali v jedné pražské restauraci. Když byl Vocásek vyzván, aby se k této skutečnosti vyjádřil, spontánně se k vraždě Quida F. doznal. Uvedl, že na Nový rok chodil po Praze se svým německým ovčákem, kterého používal v zaměstnání při ostraze objektů Dopravního podniku. Navštívil několik restaurací a setkal se i se zavražděným. Večer se mu nechtělo jít přes celou Prahu domů a tak se rozhodl, že i se psem přespí u Quida F. Ten souhlasil a při společném pití začal být k Vocáskovi podezíravý a obviňoval ho ze sledování své osoby. Protože podezíravé útoky nevidomého muže sílily a dokonce chtěl Vocáska z bytu vyhodit, vzal Vocásek z poličky kladivo a zaútočil na hlavu slepce. Přitom se mu zlomila násada. Pak použil k útoku sklenice a život muže ukončil bodáním šroubovákem do jeho těla. Vycvičený pes zůstal na pokyn svého pána sedět. Pak Vocásek zakrvácené střepy vysbíral a položil je do umývadla. Obával se, že by se pes mohl o střepy poranit... V bytě přespal na nafukovací matraci hned vedle zavražděného. Ráno si vypral zakrvácené rukávy košile a z mrtvoly stáhl zakrvácené kalhoty, které společně s rozlomeným kladivem odnesl z bytu. Kladivo i zakrvácené kalhoty zavražděného policie našla na místech, které Vocásek při výslechu popsal.

Na konci celého vyšetřování se Zdeněk Vocásek písemně doznal k další vraždě, která byla později kvalifikována jako pokus vraždy. V roce 1984 bydlel v Kateřinské ulici v Praze 2. Nad ním - o patro výše bydlel Stanislav H. (1941), který byl rovněž alkoholikem. Byt, ve kterém Stanislav H. žil bez řádného dekretu, byl zdevastovaný s více než nuzným a špinavým zařízením. Ve čtvrtek 19. dubna 1984 kolem 22:00 hod. se Vocásek vracel z restaurace domů. Když otevíral dveře bytu, náhodně do jeho bytu nahlédl soused, který vyslovil údiv nad nepořádkem, který v bytě vládl. Vocásek sousedovi navrhl, že mu ukáže ještě větší "brloh" a zavedl ho do bytu Stanislava H., který opilý spal na zemi pod špinavými dekami. Dveře bytu Stanislava H. byly neustále otevřeny, protože chyběl jakýkoliv zajišťovací mechanismus. Když nepořádkem pohoršený soused odešel, vzal Vocásek kladivo a čtyřikrát Stanislava H. udeřil do hlavy a odešel do svého bytu. Byl překvapen, že Stanislav H. volal o pomoc. Sám v písemném doznání uvedl: "Je to vůbec možné, někoho praštit a pak ho zachraňovat?" Podle lékařské zprávy došlo údery kladivem do hlavy Stanislava H. k devastaci lebeční kosti, zároveň s vpáčením úlomků kostí do mozku. Ke smrti nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci. Stanislav H. po útoku žil jen pět měsíců. V září téhož roku zemřel na rakovinu. Případ prokázaného pokusu vraždy byl tehdy policií odložen jako nešťastná náhoda, protože Stanislav H. si nic nepamatoval a sám vyslovil možnost, že v opilosti spadl z lešení...

Soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie po zkoumání duševního stavu Zdeňka Vocáska došli k závěru, že obviněný netrpí a v době činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Jde u něj o trvalou poruchu a to polymorfní psychopatii (tj. porucha osobnosti spočívající v disharmonii její struktury, tedy v nadměrném zvýraznění či potlačení několika jejích složek) s hysterickými rysy. Schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání však byla u něj zachována. Ve všech případech Vocásek útočil na poškozené v podstatě bezdůvodně a výraznějšího podnětu. Jeho jednání bylo zákeřné, surové a brutální. Navíc v jednom případě šlo o nevidomého člověka a ve druhém o starého a obrany neschopného muže. Absolutní neúcta k lidskému životu u něj pramenila z výchovné zanedbanosti, nízké intelektuální úrovně (IQ 77) i nepřítomnosti jakýchkoli hlubších zájmů. Jedinou zálibou, kterou Zdeněk Vocásek hlouběji pěstoval, byla kynologie. Z ní také pramenil jediný problematický záblesk soucitu, který projevil tím, že posbíral střepy, o něž by si mohl jeho pes pořezat pracky.

Zdeněk Vocásek vychodil zvláštní školu a již dříve byl čtyřikrát soudně trestán. Jako mladistvý úmyslně poškodil autobus, přepadl ženu, které odcizil kabelku a později napadl další ženu jen proto, že šlápla jeho psovi na packu. Trest doživotí si odpykává ve věznici Mírov. Několikrát se pokusil o obnovu řízení. Dvakrát také žádal prezidenta republiky o milost. Ve vězení napsal o svém případu knihu formou literatury faktu a namluvil několik magnetonových kazet. Je posledním mužem v České republice, který dostal trest smrti a je také prvním, který dostal trest doživotní.

Ve vězení se stal hluboce věřícím. O své minulosti nechce hovořit a kategoricky popírá, že by někdy vraždil. Po dvaceti letech si zažádal podle zákona o podmíněné prominutí trestu. Pokud by byl propuštěn, chtěl by se starat o staré a nemocné lidi. Šumperský soud, pod který věznice Mírov místně spadá však dne 4. října 2007 jeho žádost o podmíněné prominutí trestu zamítl.

Poznánka autora "Muzea zločinu":

Tyto 2 fotografiie z levé části stránky vykradla redakce "Týden" a to přímo pod dohledem výkonného ředitele Daniela Köppla. Stalo se tak v 37 čísle, které vyšlo 5. září 2016. Autoři článku "Nejznámější vrazi české historie", pod kterým jsou podepsaní Ondřej Frej, Jakub Kvasnička a David Jaroš, vykradli z mého "Muzea zločinu" celkem 8 fotografií. Vrchol neuvěřitelné lži je fotografie s popiskem Martin Lecián (str. 35). Redaktoři si pořídili fotografii neznámého muže, pod fotografii připsali "Martin Lecián" a tohoto muže, který neměl s Martinem Leciánem zhola nic společného vydávali za "Martina Leciána" ! Jen novinářům z "TÝDNE" je tedy asi jasné právnické přísloví psané latinsky "IN DUBIO PRO REO"... Ze čtenářů pak dělají doslova voly. Na tuto kritiku, adresovanou doporučeně výkonnému ředitele Danielu Köpplovi, tento "výkonný ředitel" však vůbec neodpověděl...

další místnost muzea