Sylvester Matuska

Dne 12. září 1931 odjel z budapešťského Východního nádraží přesně podle jízdního řádu rychlovlak s označením FD 10 na pravidelnou trať Budapešť - Vídeň s pravidelným odjezdem ve dvaadvacet hodin třicet minut. Krátce před půl jednou hodinou po půlnoci rychlovlak vjel na železniční viadukt Bia-Torbagy asi 40 km od Budapešti. Když byla lokomotiva asi v polovině viaduktu, došlo na kolejišti k mohutnému výbuchu. Lokomotiva s dalšími 5 vagóny se zřítila z výšky 25 metrů a 58 cm do údolí. Při výbuchu a bezprostředně po pádu vagonů do údolí zemřelo 24 cestujících a 117 jich bylo těžce zraněno.

Jako první se na místo vlakového neštěstí dostavil přednosta Josef Angyal, který sloužil u nejbližšího nádraží, vzdálenému sedm kilometrů od viaduktu. Na místo přijel drezínou. Přestože byla tma, všiml si na kolejích podivného předmětu, který byl později identifikován jako "pekelný stroj". Nezbylo mu nic jiného, než se drezínou vrátit na stanici, odkud drážním telefonem přivolal zdravotní službu a vyrozuměl budapešťské policejní ředitelství.

Autentické foto z místa tragédie

O dvě hodiny později se na místo dostavilo četnictvo, hasiči a zdravotnické sanitky. Protože místo neštěstí bylo zahalené ve tmě, chyběl silný zdroj světla a mnozí záchranáři neměli ani kapesní svítilny, tak se místo vyprošťování zraněných rozběhli po okolí a nosili dřevo, které polévali benzínem a pálili, nebo si zhotovovali louče. Při září ohňů pak vyprošťovali zraněné a mrtvé. Teprve kolem poledne odvezli z místa poslední oběť.

Krátce po čtvrté hodině ranní se na místo tragédie dostavila vyšetřující komise pod vedením dr. Jozefa Schweinitzera, tehdejšího kriminalisty považovaného za tehdejší absolutní špičku rakouské kriminalistiky. Schweinitzer si pak přibral do týmu zkušeného dr. Antala, dr. Hivésyho a Oskara Zdeborského a okamžitě začali s ohledáním místa činu.

Již na první pohled bylo patrné, že šlo o úmyslný trestný čin. Kromě stop po výbuchu byly nalezeny zbytky po primitivním odpalovači. Doktor Antal pak našel na telegrafním sloupu přibytý ručně psaný text, ve kterém bylo zmatečně vyzýváno dělnictvo k aktivitě proti "kapitalistům". Samotné vyhozením vlaku do povětří bylo označeno za prostředek k získání práv, která dělnické třídě přináleží. Z množství pravopisných chyb a podivně psaného obsahu se dalo usuzovat, že dopis nepsal Maďar, ale cizinec, zřejmě znalý němčiny. Všechna podstatná jména byla totiž psána s velkým písmenem na začátku slova. Z těchto skutečností se také nabízela sice laciná, za to však jediná verze - jde o atentát s politickým motivem. Poznamenalo to celé vyšetřování.

Fotografie pořízená z viaduktu

Další četnické skupiny prováděli ztotožňování osob, které cestovali ve vlaku a bombový útok bez větší újmy přežili. Jak se později ukázalo, byl mezi nimi i strůjce útoku na vlak. Na místě neštěstí se také pohyboval zkušený vídeňský reportér Hans Habe - původním jménem János Békessy. Ten s ním pořídil rozhovor, ve kterém muž vyprávěl, že seděl hned v prvním vagónu, ze kterého nezraněn vylezl. Dokonce muže, který o sobě tvrdil, že je vídeňským továrníkem odvezl svým autem do Vídně. Po cestě se dobře bavili a továrník se mu zdál sympatický. Také reportérovi řekl, že se jmenuje Sylvester Matuska, je ženatý, má dcerku Gábi a bydlí v pátém vídeňském okresu v pohledném rodinném domku.

Za to novinář János Kosta z redakce Pesti Hírlap byl k muži podezíravý. Ještě v průběhu záchranných akcí upozornil velitele zakročujících četníků na podezřelého muže, který se snažil neustále na sebe upozorňovat. Žádal reportéry, aby ho vyfotografovali, zdůrazňoval, že je očitým svědkem železničního neštěstí a hodnověrně popisoval detaily před výbuchem.

Železniční neštěstí u Bia -Torbagy

Také si všiml, že jeho oblek byl vyžehlený, muž nebyl poraněný ani umazaný, ačkoliv uváděl, že seděl ve vagónu, který byl zcela zdemolován a nikdo z cestujících pasažérů atentát nepřežil. Četníci muže zkontrolovali, sepsali dokonce s ním protokol jako s očitým svědkem a když zjistili, že je vídeňským továrníkem, dokonce se mu omluvili za zdržení.

Po skončení ohledání místa činu telefonicky informoval dr. Jozef Schweinitzer ministerstvo vnitra. Telefon vzal plukovník Imre Farkas a hned se ujal vyšetřování. Usoudil, že atentát je dílem socialistů a nechal zatknout na pět tisíc levicově smýšlejících lidí. Na všech silnicích se objevily uzávěry, kontrolovali se cestující ve vlacích a na hraničních přechodech se prováděly důkladné prohlídky převážených zavazadel. Každé dvě hodiny informoval předsedu vlády Gyuly Károlyho o postupu zatýkání. I když měl dr. Jozef Schweinitzer se svými spolupracovníky jiný názor na pachatele i jeho motiv, nebylo to nic platné. Podle nadřízených šlo prokazatelně o politicky motivovaný čin a hned také byla vypsána odměna za dopadení pachatele ve výši 50 000 pönge.

Analýzou předešlých případů vlakových neštěstí bylo zjištěno, že shodné znaky má i atentát, spáchaný 8. srpna téhož roku ve dvacet jedna hodin a čtyřicet pět minut v Jütenborgu na trati Frankfurt nad Mohanem - Berlín. Po výbuchu se vlaková souprava roztrhla a osm vozů spadlo s desetimetrového náspu do lesa. Celkem sto devět těžce zraněných cestujících odvážely sanitky do nemocnice. Na místě neštěstí byl na telegrafním sloupu nalezeny přibyté noviny s počmáranými nacistickými symboly. Z toho bylo usuzováno, že jde o čin politicky motivovaný. Na pachatele byla vypsána odměna 100.000 říškých marek. Jak se později zjistilo, atentátník napsal policejním ředitelům v Miláně, Marseilly, Amsterodamu, Bruselu a Budapešti, že chystá další atentáty. Proto byli do Budapešti přivoláni špičkoví kriminalisté Rakouska a Německa, včetně nejlepších kriminalistů Z Maďarska.

O měsíc později - 30.ledna 1931 ve čtyřiačtyřicet minut po půlnoci, přibližně ve stejném místě došlo k vlakové nehodě rychlíku D 117 z Vídně do Pasova blízko obce Anzabach, přičemž se vykolejila lokomotiva a poštovní vůz. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Policie však tentokrát nenechala nic náhodě. Někdo pomocí traverzy přehozené přes koleje se pokusil vlak vykolejit. Způsob provedení vykolejení vlaku naznačoval, že pachatel byl nedůsledný a počínal si neodborně. V úseku, kterým vlak projížděl byla rychlost velice malá, takže nedošlo v podstatě k žádným škodám. Byl však zjištěn obchod, kde byla koupena traverza a další komponenty použité při atentátu. K odhalení pachatele to však nevedlo.

Matuska se svou rodinou

Část Maďarského ministerstva vnitra bylo přesvědčeno, že čin má politickou souvislost a pachatelem je organizovaná skupina socialistů. Mezi podezřelými byl i přednosta železniční stanice v Bia-Torbag Josef Angyal, který se jako první dostavil na místo neštěstí. Výslechy vedl přímo v Budapešti plukovník Imre Farkas, takovým způsobem, že absolutně nevinný Angyal v noci z 29. září na 30. září 1931 spáchal ve své cele sebevraždu nástrojem, vyrobeným z plechové vězeňské lžíce, se kterým si pak podřezal žíly. Nevydržel psychický nátlak, který byl na něj vyvíjen. Byl vyslýchán jenom v noci, pod silně svítícími lampami v blízkosti obličeje, byly mu předkládány falešná svědectví, které ho neprávem usvědčovaly ze spáchaného skutku a dokonce byl i bit... "Odborník" Imre Farkaš považoval jeho sebevraždu za projev přiznání...

Skutečný pachatel série atentátů - Sylvestr Matuska byl zatčen v devět hodin dopoledne dne 7. října 1931 ve Vídni, na základě důkazů opatřených vyšetřujícím týmem, vedeným dr. Jozefem Schweinitzerem. Zpočátku byl velmi sebevědomý až arogantní a jakékoliv obvinění odmítal. Proti zkušeným kriminalistům však neměl šanci. Úplné doznání Matuska učinil 16. října 1931 za přítomnosti dr. Schweinitzera, dr. Antala, kriminálního rady Gennata a kriminálního rady dr. Bernodorffa z Berlína, dvorního rady Wahla a policejního víceprezidenta dr. Brandta z Vídně. Chyběl jen "zkušený plukovník" Imre Farkas - pracovník Maďarského ministerstva vnitra... Matuska spáchal svůj čin sám, bez spolupachatelů nebo návodců, a už vůbec ne na zakázku nějaké politické strany.

Matuska na místě činu je kontrolován (první zprava),
druhý muž v bílé košili je člen vyšetřovacího týmu

K usvědčení Matusky sloužilo několik na sobě nezávislých důkazů, které ve svém celku tvořily nevyvratitelné přesvědčení, že pachatelem sériových útoků na vlaky je právě Sylvester Matuska. Byly to stopy po ekrazitu v okolí jeho kapes kalhot. Ekrazit je průmyslová trhavina často užívána ve vojenství pro výbušné náplně dělostřeleckých granátů. Od rakouské baronky Forgové-Jungové měl u rakouské vesnice Tradigist u St. Pöltenu pronajatý lom. Od úřadů v St. Pöltenu si opatřil povolení k oficiálnímu nákupu třaskavin a najal si za 150 šilinků střelmistra, který mu kupoval ekrazit a rozbušky. Pod záminkou, že chce pomocí ekrazitu odpálit komín ve své slévárně, v lomu za dozoru střelmistra s výbušinou experimentoval a připravoval se na vlakové útoky... Smrtící bombu vyrobil tak, že zakoupil kovové trubky, rozřezal je na menší části, naplnil ji jední a půl kilogramem ekrazitu, vybavil trubku rozbuškou s primitivním zážehem a touhle trubkovou bombou (Rohrbombe – doslovný překlad) odstřelil spěšný vlak. Při bezprostřední policejní prohlídce v lomu byl nalezen ekrazit na výrobu nejméně deset takových bomb a přes 70 rozbušek.

Podíl na objasnění případu a zároveň i na vypsanou odměnu 50 000 pengö si nárokoval bývalý budapešťský policista Josef Habli, který prošetřoval pro právní oddělení budapešťského ředitelství drah případy odškodného cestujícím, kteří na dráze nevlastní vinou utrpěli nějakou újmu. Dva týdny po železničním neštěstí poslal Sylvester Matuska žádost o proplacení částky 2 500 pengö. Habliho úkolem bylo pouze prověřit zda-li Matuska inkriminovaným vlakem skutečně jel a měl u sebe platnou jízdenku. Hablimu bylo divné, že vídeňský továrník jel z Budapešti do Vídně v noci, aniž by si objednal lůžkový vůz. Cesta z Budapešti do Vídně totiž trvala 7 hodin. Uváděl také, že cestoval ve voze, ve kterém žádný cestující nepřežil, ale sám zůstal nezraněn. Vyhledal noviny a uviděl tam fotografii muže, který neměl žádné známky poranění ani ušpiněný oděv. Učinil písemný dotaz na Matusku, adresovaný vídeňské policii. Záhy mu přišla odpověď. Sylvester Matuska je majitelem realit, lomu, sléváren, pravděpodobně milionář a skvělý manžel a pečlivý otec desetileté dcery. Nikdy nebyl stíhán pro nějaký trestný čin ani přestupek. Nepatřil k žádné politické straně.

Přesto se vypravil do vídeňského bytu Sylvestera Matuseka. Sice se s ním nesetkal, ale za to se v lomě u St. Pöltenu střetl se střelmistrem Weinertem. Od něho se dozvěděl vše podstatné o vlastní výrobě výbušnin, včetně toho, jak se Matuska učil zacházet s třaskavinami. Hned po příjezdu do Budapešti sepsal hlášení a žádost o vyplacení vypsané odměny a osobně ji zanesl budapešťskému policejnímu ředitelství...

Vstup na proces s Matuskou byl na lístky. Převážnou část obecenstva tvořily ženy

Podle dr. Schweinitzera (vedoucí vyšetřovacího týmu) to bylo s objasněním případu trochu jinak. Ještě týž den po vytvoření seznamu obětí se vyšetřovací tým začal zajímat o muže, který uváděl, že cestoval v železničním vagónu, ve kterém po atentátu žádný cestující nepřežil. Byl to Sylvester Matuska. Prověřovala se verze, že vůbec nejel vlakem, protože neměl jediné zranění a z pádu vagonu do více než 25 metrů hlubokého údolí neměl ušpiněn ani oděv. Bylo téměř jisté, že musel být na místě činu ještě před příjezdem vlaku na viadukt. Policii se podařilo zjistit a vyslechnout drožkáře, který vezl Matusku krátce před výbuchem z budapešťského předměstí k viaduktu v Bia-Torbagy. Vyšetřovací tým došel k závěru, že Matuska sice nastoupil v Budapešti do vlaku, ale hned na další zastávce vystoupil, najal si drožkáře a nechal se zavést po silnici až k viaduktu v Bia-Torbagy. Měl dost času, aby výbušný systém instaloval na koleje, odjistil a stačil se ještě ukrýt do bezpečné vzdálenosti. Rekonstrukce činu to prokázala. Téměř od začátku případu tedy měla vyšetřovací skupina informace o pachateli vlakového atentátu Sylvesterovi Matusekovi a jen zaopatřovala nezpochybnitelné důkazy k jeho obvinění...

Viadukt v Bia-Torbagy dnes

V procesu před vídeňských soudem byl Matuska odsouzen za atentát z 30. ledna 1931 spáchaným na Rakouském území k šesti letům těžkého žaláře, zostřeného dvěma dny půstu v roce. Pak byl na převezen do Budapešti, kde byl zahájen 15. června 1932 proces, který byl několikrát přerušen. Nakonec byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest však nemohl být vykonán, protože Matuska byl občan Rakouska, byl také zatčen v Rakousku a té době nemělo Rakousko zaveden trest smrti. Tak musel být budapešťský soudní výrok opraven na doživotní trest a Matuska vrácen do kompetence rakouských úřadů a věznic. Ve vězení napsal několik románů a filmových scénářů, ve kterých popisoval svoje činy. Pak ale jeho stopa končí. Po anšlusu Rakouska Německem byl údajně převezen do koncentračního tábora a zastřelen. Jako nesmyslná se zdá být veze o tom, že byl převezen do Maďarska Czillágborton v Segedínu a odtud po osvobození Rudou armádou utekl a zmizel, stejně jako tvzení, že v roce 1953 padl v Koreji. Tyto zprávy nemají žádnou relevanci, protože jsou neověřené.

Bylo o něm známo, že byl vzorným manželem, pečlivým a starostivým otcem své dcery a silně věřící člověk, který vysedával v kostelích a celé hodiny se modlil. Jak zjistila vyšetřovací komise, nebyla to pravda. Na cestě z Vídně do Budapěšti se seznámil se ženou, se kterou ještě tentýž den v luxusním hotelů spal. Dámské známosti rád vyhledával a sám dodával, že za svého pobytu v Maďarsku bydlel každý den v jiném hotelu s jinou ženou. Co však nikdy nebylo objasněno, byl motiv činu...

Neprošlo jazykovou úpravou

© JUDr. Miloslav Jedlička