Věznice Leopoldov - Slovensko
vzpoura vězňů - březen 1990
vražda 5 vězeňských dozorců - listopad 1991
Věznice Leopoldov na Slovensku patřila k nejtěžším věznicím v tehdejším ČSSR. Výkon trestu zde vykonávali zločinci odsouzení k dlouholetým trestům a v padesátých letech i političtí vězni. Vězněn zde byl i jeden z bývalých prezidentů ČSSR dr. Gustáv Husák
Věznice byla vystavěna v druhé polovině 17. století jako vojenská pevnost a ke svému užívání byla předána v roce 1669. Rozsáhlý objekt je hvězdicového tvaru s dvěma vstupními bránami. Obvodové zdi jsou vysoké až 10 metrů a 25 metrů široké. Každý vchod byl opatřen padacím mostem. Součástí věznice byl i malý pivovar a chlévy pro dobytek pro případ obléhání.
První vzpoura v pevnosti byla zaznamenána 23. dubna 1689. Část žoldnéřů střežících pevnost se postavila proti zástupci velitele pevnosti, obsadila brány a chtěla zástupce velitele zajmout. Ten však nečekaně tasil meč a žoldnéře, který se na něho vrhl, probodl. Ostatní se zalekli a ustoupili. Vzpouru pak potlačil leopoldovský vojenský komisař Jakub Mochmayer. Vzbouřené žoldnéry pochytal a postavil před soud. Ten pak vynesl 19. června 1689 dva tresty smrti pro vůdce vzpoury a zbytek vzbouřenců byl fyzicky ztrestán.
Vstupní brána věznice
V roce 1855 byla pevnost upravena na věznici. Byla vystavěna kuchyně, prádelna a tovární hala. Jižní část sloužila jako věznice s příslušenstvím a severní část na ubytování úředníků a dozorců. Unikátní stavba se zachovalou architekturou ze 17. století se dostala pod ochranu památkových úřadů a prakticky beze změny vydržela do března roku 1990. Kapacita věznice činila 2.500 vězňů, kterým byl nařízen nejpřísnější vězeňský režim (III. nápravná výchovná skupina).
Nově zvolený prezident Václav Havel vyhlásil k 1. lednu 1990 rozsáhlou amnestii, která neměla v celé historii Československa obdoby. Z celkového počtu téměř 31 000 trestanců v celé tehdejší ČSSR bylo během několika týdnů propuštěno 23 260 osob. Amnestie se týkala i 652 vězňů v Leopoldově. Nově jmenovaná ministryně spravedlnosti JUDr. Dagmar Burešová dokonce měla v úmyslu věznici zrušit a svůj záměr také veřejně prezentovala...
Požár věznice (snímek z policejního videozáznamu)
Vzpoura začala 15. března 1990. Nejprve 217 vězňů, na které se amnestie nevztahovala vyhlásilo hladovku a vytlačilo dozorce z ubytovacích prostor. K nim se přidali další vězni a zmocnili se kuchyně a skladu se zásobami potravin v hodnotě 1,5 miliónů korun. Pak ovládli celou věznici, postavili barikády a začali se ozbrojovat bodnými a sečnými zbraněmi zhotovenými ze strojního zařízení patřící TOS Trenčín a textilnímu kombinátu Liberec. Zbytek strojů zničili. Na případnou obranu si připravili zápalného láhve s benzínem a naftou, kterou získali z vozového parku věznice. Dokonce si zhotovili funkční plamenomet. Na 150 vězňů, kteří se odmítli podílet na rabování a ničení věznice vzbouřenci drželi jako rukojmí. Po celou dobu odmítali vyjednávat a trvali na svém propuštění.
Obrana vězňů - zápalné láhve
Dne 28. března bylo rozhodnuto situaci ve věznici s konečnou platností vyřešit. Od 9.30 hod. do 17.00 hod. se pokoušel tehdejší náměstek ministra vnitra Slovenské republiky JUDr. Andrej Sámel, pověřený řešením situace v Leopoldově společně s prokurátorem přesvědčit vězně, aby vzpouru ukončili. Tlumočili jim snahu prezidenta republiky a státních orgánů vyjít vstříc jejich požadavkům v mezích platných zákonů a ústavy. Neustále byli upozorňováni, že při neuposlechnutí výzvy k ukončení vzpoury bude postupováno podle platných předpisů. Na jejich výzvy vězni reagovali nadávkami, výhrůžkami a házením zápalných lahví. Nakonec založili na několika místech požár.
Na potlačení vzpoury se podílelo 512 příslušníků policie z Trnavy a okolí, 100 policistů z tehdejší Vysoké školy Zboru národnej bezpečnosti v Bratislavě (dnešní Policejná akadémia), 62 příslušníků URNA a 350 příslušníků vězeňské stráže (Sboru nápravnej výchovy). Byly použity 3 vrtulníky Federálního ministerstva vnitra, 12 transportérů, 23 požárních cisteren a 80 policejních psů. Připravena byla i vězeňská nemocnice a tři transfúzní stanice, včetně 200 zdravotníků.
Nejagresivnější skupina vězňů
Nejagresivnější skupina vězňů se zabarikádovala na střeše jedné z vězeňských budov a vchod do budovy zapálila. Na svou obranu měli k dispozici plamenomet. K zastavení útoku policejních sil chtěli dva vězně z řad rukojmí na střeše budovy upálit. Za dramatických okolností byli oba před jistou smrtí policejním vrtulníkem zachráněni.
Při obraně vzbouřenci házeli na zakročující policisty a dozorce zapálené slamníky, zápalné láhve a z oken a střech shazovali těžké předměty. Došlo i na boj o život muže proti muži, neboť vězni byli ozbrojeni kovovými tyčemi s bodly, dýkami, mačetami, boxery či jen pouhými noži a žiletkami. Po 2,5 hodinách byla vzpoura potlačena a všichni vzbouřenci byli rozvezeni do náhradních věznic a ústavů. Bylo mezi nimi i přes 200 vrahů...
Vzdávající se vzbouřenci
Po bitvě byl v jednom z vězeňských bloků nalezen mrtvý vězeň. Soudní pitva prokázala, že jeho smrt způsobila výbušnina. Zřejmě si ji vězeň vyrobil sám a vybuchla mu při manipulaci v rukou. Na straně vzbouřenců bylo napočítáno 29 zraněných. Na opačné straně pak 11 zraněných, včetně jednoho zranění velmi vážného. Škody na budovách byly vyčísleny na téměř 30 miliónů korun a věznice se stala zcela nepoužitelnou. Z 11 budov 5 zcela shořelo. Do základů byly zničeny výrobní haly. Jak se posléze ukázalo, vzpouru, která nemá v historii československého vězeňství obdobu, vedl Tibor Polgári, který se navíc prohlásil za ředitele věznice...
Odvysílané záběry z likvidace vzpoury v televizi nezůstaly bez odezvy politiků a "nové" generace novinářů. Stěžovali si nejen na "brutální" policejní zásah, ale i na skutečnost, že vězni byli na záběrech nazí. Mělo to svůj důvod. Jen nahý vězeň na svém těle neukryje zbraň… Přestože bylo potlačení vzpoury hodnoceno zahraničními odborníky s uznalým obdivem, velitel zákroku plk. JUDr. Sámel byl ze své funkce odvolán.
Poutání zajatého vězně
Dne 24.ledna 1992 podal krajský prokurátor v Bratislavě obžalobu na 73 účastníků vzpoury, které vinil ze spáchání celkem 32 trestných činů. Proces byl zahájen 15. října 1992 v opraveném kinosále Leopoldovské věznice za účasti 33 obhájců obžalovaných. Vyslechnuto bylo celkem 290 svědků, včetně tehdejších vysokých státních činitelů - Jana Langoše, Richarda Sachera i Vladimíra Mečiara. Všichni totiž věznici v době vzpoury ze své vlastní iniciativy navštívili a údajně vězňům slibovali propuštění. Předseda trestního senátu Krajského soudu v Bratislavě JUDr. Jozef Holič vyhlásil 21. dubna 1993 (po více jak půl roce probíhajícího soudního procesu) rozsudek - 345 roků a 10 měsíců pro 61 vzbouřenců. Nejnižší trest činil 18 měsíců, nejvyšší pak 14,5 roku. Pět obžalovaných soud viny zprostil. Proces zajišťovalo 105 příslušníků vězeňské stráže a soudní výlohy byly vyčísleny na 3,5 milionu korun...
Vězeň Tibor Polgári před soudem - v době vzpoury "ředitel věznice"
K další otřesné události v Leopoldově došlo 23. listopadu 1991 krátce před 20 hod. Skupina sedmi vězňů se domluvila na útěku a vypracovala si plán, který bezezbytku provedla. Vražedná cesta na svobodu začala tím, že vězeň a v době vzpoury "ředitel věznice" Tibor Polgári (30) udeřil strážce Františka Slobodu a další vězeň Miloš Uriga (22) ho bodl vlastnoručně zhotoveným nožem sedmkrát do hrudníku. Mrtvého strážce svlékli a Polgári si oblékl jeho uniformu. S dalšími pěti vězni Polgári a Uriga přepadli a spoutali další dva dozorce a převlékli se do jejich uniforem. Zmocnili se klíčů od mříží oddělujících jednotlivé bloky a oba pak vnikli do prostoru operačního střediska u hlavní brány věznice a zde noži povraždili strážce Igora Jošta, Milana Galbavého, Mariana Zennera a Milana Černého. Nejstaršímu strážci bylo 50 let a nejmladšímu pak 22 let.
Vražda dozorce
Tři z těchto strážců ubodal Tibor Polgári. Další dva strážci jejich vražedný útok přežili jen díky rychlé lékařské pomoci. V operačním středisku se zmocnili dvou samopalů a čtyř pistolí, uložených ve skříni. S nimi se Polgári a Uriga vrátili do věznice pro dalších pět spoluvězňů, kteří mezitím hlídali spoutané dozorce. S jedním dozorcem, kterého vzali jako rukojmí pak věznici opustili. Krutost Polgáriho dosvědčoval i nůž zabodnutý do spánku jednoho strážce. V době útoku neměli strážci - podle dodnes platného předpisu - u sebe žádnou zbraň.
V průběhu útěku odcizenými zbraněmi útočili na náhodné řidiče, kterým odebírali auta, přičemž několik osob zranili. Zraněn byl i řidič, který se jim snažil pomoci poté, kdy narazili s odcizeným autem do stromu. Podle plánu chtěli všichni utéci přes Polsko do Austrálie. Během 20 hodin byli všichni utíkající zločinci po rozsáhlé policejní akci dopadeni. Jediné zranění při zatýkání utrpěl Tibor Polgári - byl postřelen, když chtěl proti policistům použít odcizený samopal. Před soudem se hájil tím, že jednal v sebeobraně...
Útěku se zúčastnili:
Tibor Polgári před soudem za vraždy dozorců
Krajský soud v Bratislavě 2. února 1993 odsoudil Ondreje Harvana, Tibora Polgáriho a Miloše Urigu za vraždy dozorců k doživotnímu trestu vězení. Vladimír Duda byl odsouzen k dalším 13 letům vězení, Dalibor Bajger a Vladimír Fedák k 15 letům vězení a Bartolomej Botoš k 18 letům vězení. Ondrej Harvan o dva roky později spáchal ve vězení sebevraždu. Z Tibora Polgáriho se ve slovenském kriminálním podsvětí stala skutečná legenda.
Příčiny samotné vzpoury vězňů i vražd pěti dozorců v Leopoldově lze spatřovat v neprofesionálních rozhodnutích tehdejších ministrů spravedlnosti a přímou účastí některých politiků na "humanizaci" vězeňství. Není bez zajímavosti, že v obdobných amerických věznicích podepisují nastupující vězni prohlášení, že v případě pokusu o vzpouru či útěk jsou obeznámeni s tím, že proti nim bude bez upozornění použita střelná zbraň. Jak dokazuje americká vězeňská praxe, malokterý uprchlý vězeň se za mříže vrátí živý...