Friedrich Wilhelm Voigt - "hejtman z Kopníku"
podvodník, který před celým světem zesměšnil prusko-německý militarismus
narozen 13. února 1849 v pruském Tilsitu – zemřel 3. ledna 1922 v Lucembursku
Friedrich Wilhelm Voigt se u svého otce sice vyučil obuvníkem, ale do 57 let svého života byla jeho hlavním zdrojem obživy zlodějna a podvody. Pomyslný titul "zasloužilý kriminálník" si vysloužil tím, že v různých německých věznicích strávil téměř 30 let. Poprvé byl za krádež souzen ve svých 14 letech na dobu 14 dnů vězení. Nejvyšší trest v trvání 12 let mu byl udělen za padělání dokumentů. Naposledy - jako nenapravitelný "zločinec z povolání", byl opět za kapesní krádež odsouzen k 10 letům vězení a zákazu pobytu v Maklenbursku - Schwerinu, v Berlíně a dalších 30 městech, městeček a vesnic. Když byl v polovině roku 1906 z posledního odsouzení propuštěn, soudní rozhodnutí nerespektoval a vydal se do Berlína, kde žil jako bezdomovec.
V několika berlínských vetešnictvích si po částech zkompletoval uniformu pruského hejtmana, včetně opasku s kordem a čepicí. Přesto nebyla uniforma podle vojenských řádů a zvyklostí úplná a v předepsaném stavu. Dne 16. října 1906 se na veřejném záchodku umyl, oholil a v blízkém křoví převlékl do vojenské uniformy a vyrazil k nádraží Jungferheide. Potkal několik vojáků, kteří ho vojensky pozdravili. Když se přesvědčil, že v uniformě vypadá jako skutečný důstojník, zašel do kasáren v Seestraße, odkud si odvedl čtyři vojáky pod záminkou, že plní z rozkazu nejvyšších míst zvláštní vojenskou tajnou akci.
Vojáky usadil ve vlakovém kupé III. třídy a sám cestoval II. třídou. Na zastávce v Köpenicku (dnes součást Berlína) s vojáky vystoupil a šel s nimi k radnici. Cestou potkal skupinu šesti pěšáků 4. gardového pluku, kteří se vraceli ze cvičiště. Velícímu svobodníkovi oznámil, že všichni půjdou s ním plnit zvláštní úkol a přiřadil je ke své jednotce, která se tak rozrostla na deset mužů. Žádný z nich neměl ani sebemenší představu o úkolu, který mají plnit. Když se od svobodníka dozvěděl, že vojáci ještě nejedli a mají hlad, odvedl je do nádražní restaurace a objednal každému oběd a navíc každému vojákovi ze svého daroval jednu marku. Vrchního ujistil, že útratu ještě týž den uhradí císařská kancelář prostřednictvím zvláštního kurýra a poté všichni muži v uniformách z restaurace bez problému s placením odešli.
"hejtman z Kopníku" na policejní fotografii krátce po zatčení
Na chodbě místní pošty nedaleko radnice přikázal svobodníkovi, aby si vojáci karabiny nabili ostrými náboji a na hlavně zbraní nasadili bodáky. Svobodník - přesně podle vojenských řádů, předal Voigtův rozkaz vojákům a také dohlédl, aby byl rozkaz bezchybně proveden. Voigt pak s vojáky odešel před budovu radnice, kde je nechal stát. Sám pak vešel do policejní služebny, která byla v přízemí radnice a policisty poslal do okrajové části Köpenicku pod záminkou, že tam několik výtržníku porušuje veřejný pořádek. Čtyři vojáky pak postavil před budovu radnice jako hlídku a se šesti zbývajícími odešel do kanceláře radnice a zatkl "ve jménu císaře" nejen tajemníka úřadu jistého Rosenkranze, pokladníka von Wittberka, ale i samotného starostu dr. Georga Langerhanse. Nic nechápající strosta a navíc záložní důstojník pruské armády se marně domáhal předložení zatykače. Voigt ukázal na bodáky svých vojáků a řekl: "Toto je má plná moc k zatčení". Poté starosta žádal o vysvětlení, případně telefonátu s berlínským magistrátem. Byl Voigtem odbyt, že když bude odporovat, tak vydá vojákům rozkaz, aby byl odveden do cely. Po tomto prohlášení muže v nepadnoucí, neúplné a ošuntělé uniformě hejtmana už nekladli zatčení úředníci žádný odpor.
Dobová pohlednice Köpenicku - v pozadí radnice
Pod šesti nasazenými bajonety dostal tajemník von Wittberk od Voigta příkaz, aby přepočítal hotovost v radniční pokladně. Z trezoru byla vytažena příruční pokladnička, která obsahovala celkem 4.000,- marek a 70 feniků. Voigt prohlásil, že peníze musí zabavit na základě podezření z finančních machinací, které se úředníci radnice údajně dopustili. Ručně sepsal potvrzení o zabavení peněz i celkovou zabavenou částku, podepsal se příjmením ředitele věznice z Malzahn (von Malzahn) a peníze uložil do své přinesené tašky. Pak starostu a pokladníka naložil do dvou kočárů a společně s eskortou složenou ze čtyř vojáků z kasáren v Plötzensee je odeslal do Berlína, údajně k výslechu u samotného generála Moltkeho. Zbývajících šest vojáků v nádražní restauraci nechal pohostit párkem a pivem, a pak je postavil jako stráž u nádraží. Sám vlakem pak odjel do Berlína.
V následujících dnech a týdnech celé Německo spekulovalo, co se vlastně stalo. Směšný čin starého vyžilého, několikrát trestaného zločince hluboce vyvrátil zažitý mýtus o dokonalosti pruského militarismu, ukázal v celé nahotě stupiditu pruského vojenského drilu a hlavně do kořenů odhalil jeden z rysů německé povahy - bezbřehé poslušnosti k rozkazům, vojenské subordinaci, nedotknutelnosti vojenské uniformy a respekt k nesmyslné byrokracii. O incidentu psaly všechny významné světové noviny. Korunu všemu nasadila sama zesměšněná armáda, jejíž velení přikázalo zahájit vlastní šetření - tedy vyšetřování sebe sama ve snaze, aby se před širokou veřejností ospravedlnila.
Údajně původní trezor radnice v Köpenicku
O deset dnů později, když už vyšetřování aféry bylo v plném proudu, se Wilhelm Voigt sám přihlásil policii. Nikdo nechtěl věřit, že neholený, sešlý muž nuzného zevnějšku je ve skutečnosti oním hledaným "hejtmanem z Kopníku". Teprve když dopodrobna popsal přípravu a průběh činu a byl konfrontován se starostou, tajemníkem, pokladníkem a vojáky, byl zatčen. Na svou obhajobu uvedl, že jediným jeho cílem bylo získat mezinárodní pas....
Ještě týž den byl obviněn z pěti trestných činů - neoprávněného nošení uniformy, neoprávněného výkonu veřejného úřadu, protiprávního uvěznění a zbavení osobní svobody starosty, městského pokladníka a městského sekretáře, poškození městské pokladny a zfalšování osobních dokladů. Dne 30.listopadu téhož roku byl po dvoudenním jednání odsouzen ke 4 letům "lehkého" vězení a náhradě škody. Soud byl v tomto případě lidštější než žaloba, která požadovala trest mnohem vyšší. Po dvou odpykaných letech je amnestován císařem Vilémem II. Údajně císaře Voigtův čin pobavil a dokonce prohlásil: "To jsme celí my" a rozuměl tím Němce.
Pečlivě upravený hrob na hřbitově v Lucemburku
Před branami věznice amnestovaného Voigta čekalo 16 srpna 1908 na 10.000 nadšených Berlíňanů a provolávali mu slávu. Přitom bylo zatčeno 17 osob pro výtržnosti. Ujala se ho společensky neuznaná vdova, majitelka tehdy slavného obchodního domu Wertheim v Berlíně s několika milionovým kontem a poskytla mu měsíční penzi ve výši 100 dolarů. Jeho vosková figura byla už krátce po propuštění z vězení vystavena v kabinetě Madame Tussaud. Sám napsal knihu "Jak jsem se stal kapitánem Koepenicku".
Pro bezdomovce Wilhelma Voigta začal druhý život plný slávy. Lidé ho všude přijímali jako hrdinu. Pořádal přednášky, vystupoval v cirkuse a podnikl triumfální turné po Německu a to i v místech, která měl soudem jako kriminálník - recidivista zakázaná. Následovalo turné po Evropě i pokus se svým programem vystupovat v USA. Bylo mu však odmítnuto vízum a do USA se dostal až na podruhé - přes území Kanady. V roce 1909 už je natolik zámožný, že se stěhuje do Lucemburku, kde na ulici Neyperger Street číslo 5 kupuje dům. Jako jeden z prvních občanů Lucemburska si také kupuje automobil. Hospodářská situace po první světové válce způsobila, že následkem vysoké inflace přišel o veškeré úspory a nakonec i majetek. Dne 3. ledna 1922 zcela vyčerpán umírá v naprosté bídě na zápal plic. Když je pohřební průvod zastaven francouzskými okupačními vojáky, působícími po válce v Lucembursku a velitel se ptá, kdo je v rakvi, dozví se, že je to "Coepenick Le Capitan". Po tomto zjištění francouzští vojáci za vysokých vojenských poct doprovodí smuteční průvod s rakví až na místní hřbitov...
Socha "Hauptmann von Köpenick" v životní velikosti
před radnicí v Köpenicku
Berlínské divadlo Deutches Teatr uvedlo 5. března 1931 tragikomickou divadelní hru Carla Zuckmayera "Hauptmann z Köpenicku". Předlohou hry byly událostí spjaté s osudem Wilhelma Voigta a jeho dobou, ve které podrobil kritice pruský dril a byrokracii. Na základě textu byl také příběh několikrát zfilmován. Tato divadelní hra pod názvem "Hejtman z Kopníku" je uváděna i českými divadly. Není bez zajímavosti, že po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 byly všechny kopie filmu na jeho příkaz zabavené a zničené a hra zakázána.
Skromnou náhrobní desku mu nechali zhotovit členové německého cirkusu Sarrasani, ve kterém vystupoval. Deska měla malou chybu - špatně uvedený datum narození "Hauptmann von Köpenick" - 1850 - 1922. Nájemné za hrob vypršelo v roce 1942. Neznámý dárce však uhradil 4.000,- lucemburských franků na další pronájem v délce 30 let. V roce 1974 byla náhrobní deska vyměněna a více než 30 let je hrob v péči europoslanců. Od roku 1996 stojí na schodech radnice v Köpenicku bronzová socha "hautmanna" v životní velikosti a každoročně jsou v den výročí před radnicí oslavy, při kterých nechybí dobové vojenské a policejní uniformy. Na budově radnice je také umístěna pamětní deska, která připomíná onu "slavnou" událost.
Uvnitř radnice je výstavka dobových fotografií, které rovněž připomínají událost z 16. října 1906. Nechybí ani vitrína s originální uniformou, kterou měl Voigt na sobě v době zatýkaní úředníků radnice. Na svém původním místě je i originální trezor, ze kterého byla částka 4.000 marek a 70 feniků Voigtem zabavena. V době studené války patřil Köpenick do východní zóny Berlína.
Pamětní deska na radnici
Vpravdě husarský kousek, při kterém by musel Voigt blednou závistí, se podařil o 53 let později ne zcela duševně zdravé 29leté ženě v bývalém Československu. Ve vlaku z Bratislavy do Brna se seznámila se skupinou 12 vojáků cestující do Vyškova, kteří měli převzít obrněné transportéry se speciální vojenskou technikou a ty pak po silnicích přepravit do trnavských kasáren. Civilně oblečená žena se vojákům představila jako důstojník československé armády v hodnosti kapitána. Vypůjčila si od jednoho vojína košili, od druhého vázanku a vojenskou lodičku a v tomto oblečení s nimi odjela až do Vyškova. Po převzetí čtyř transportérů se s nimi vydala zpět do Trnavy. Když projížděli Bratislavou velkoryse dovolila skutečnému veliteli transportu v hodnosti poručíka návštěvu manželky v Bratislavě na dva dny. Aby bylo všechno podle vojenských řádů a zvyklostí, vlastnoručně mu na kus papíru napsala potvrzení k opuštění transportu. Sama se pak ujala velení. V neúplné uniformě, bez důstojnických epolet a v dámských lodičkách úspěšně dovedl tento "hejtman v sukni" transport až před trnavská kasárna... Na podvod se přišlo až za dva roky, kdy byla tato podvodnice vyšetřována pro jiné lumpárny. Snad jen neuskutečněné turné po Evropě s pantomimickou vložkou ji připravilo o světovou popularitu...