Marc Dutroux - vrah

narozen 6. listopadu 1956 Brusel (Belgie)

Kriminální případ Marca Dutrouxe je případem, který nejen těžce pošramotil pověst belgického četnictva, kriminální policie, prokuratury a justice, ale vážně narušil i politickou stabilitu Belgického království. Systémové chyby, množství skandálů a profesních pochybení vyšetřovatelů, policistů, prokurátorů a soudců podkopalo důvěru belgické veřejnosti ve spravedlnost a odhalilo v celé své nahotě problémy belgického právního systému. Jedním z důkazů je i doba vyšetřování. Od zatčení Dutrouxe 13. srpna 1996 do vynesení rozsudku 22. června 2004 uplynulo téměř 8 let...

Samotné vyšetřování zločinů Marca Dutrouxe, které mimo jiné vedlo na Slovensko a do Čech také odhalilo problémy vztahující se k pedofilii, vyjádřené dosud zcela neznámými pojmy - "komerční pedofilie" a "pedofilní síť". O celosvětovou publicitu případu a se postarali neseriózní novináři, kteří svými "zcela zaručenými" informacemi nutily vyšetřující orgány k nestandardním a často i k zbrklým rozhodnutím. Belgie tak získala na několik dlouhých roků pověst "ráje pedofilů a sexuálních deviantů, posvěceným a krytým vysokými státními kruhy"...

Michelle Martinová - druhá manželka Marka Dutrouxe

Marc Dutroux se narodil 6. listopadu 1956 v učitelské rodině v bruselské čtvrti Ixelles. Prvních šest let strávil s rodiči v Belgickém Kongu. Jako desetiletý zachránil 5letého chlapce před utopením. Vyučil se elektrikářem. Je dvakrát ženatý. Z prvního manželství má dvě děti. Psychologové a sexuologové Dutrouxe označili za osobnost asociální se sadistickými sklony bez jakýchkoli zábran, který se řídí jen svou perverzní touhou manipulovat lidmi. Ke zločinu přinutil i svou druhou manželku Michellu Martinovou - původním povoláním učitelku mateřské školky. Sám se považuje za oběť nesnášenlivé společnosti. Přestože byl několik let nezaměstnaný a od roku 1992 v plném invalidním důchodě, vlastnil celkem 6 domů a několik aut. Jeho příjem činil v letech 1992 - 1995 téměř 5 miliónů belgických franků. Jejich původ se nepodařilo nikdy objasnit.

Poprvé byl Dutroux policií vyšetřován v roce 1974 pro homosexuální prostituci. Za krádeže motorových vozidel byl několikrát ve vězení. V průběhu výkonu trestu byl navštěvován Michelle Martinovou a v roce 1985 se s ní oženil. V roce 1988 se dopustil únosu 4 dívek ve věku 11 až 19 let, které omámil léky a znásilnil. Navíc brutálně přepadl 50letou ženu, kterou oloupil. V dubnu 1989 byl za únosy, omezování osobní svobody, znásilnění nezletilých a loupež odsouzen k 13 a půl rokům vězení. Jeho manželka Michelle byla potrestána 5 lety vězení a to za aktivní podíl na únosu dívek.

V roce 1992 - tedy po necelých třech letech vězení byl Dutroux - za dobré chování - podmíněně propuštěn. Návrh na jeho propuštění podepsal tehdejší belgický ministr spravedlnosti Melchior Wathelet, který se později stal soudcem Evropského soudního dvoru v Lucemburku. Své rozhodnutí, který tisk označil za přehmat ministr pracně a nepřesvědčivě vysvětloval nedostatkem vězeňského personálu a přeplněnými věznicemi. Není bez zajímavosti, že krátce po podmíněném propuštění byl Dutroux přistižen správcem kluziště, jak obtěžuje nezletilá děvčata. Policie tomuto incidentu nevěnovala žádnou pozornost. Opět se začal živit prodejem kradených aut. Přitom mu pomáhalo dalších několik členů belgického podsvětí.

V říjnu 1993 získala kriminální policie od informátora poznatek, že Dutroux ve sklepních prostorách jednoho ze svých domů v Charleoi buduje skrýš, která má sloužit k ukrývání unesených žen. Policie označený dům i Dutrouxe začala sledovat, avšak po několika týdnech sledování zastavila. Důvodem k zastavení sledování bylo rozhodnutí, že poznatek informátora je nevěrohodný, stejně jako informátor samotný. Vycházela přitom z vysvětlení samotného Dutrouxe, že v domě rozšiřuje kanalizaci...

Melissa Rossoová ----Julie Lejeunová

Dne 24. června 1995 unesl Dutroux u vesničky Grace-Hollogne nedaleko Charleoi dvě 8leté dívky - Julii Lejeunovou a Melissu Russovovou. Ukryl je v podzemní skrýši ve svém domě v Marcinelle a začal je v nelidském prostředí pohlavně zneužívat a týrat hladem a žízní.

Mezitím četnictvo v letovisku Ostende přijalo 23. srpna oznámení o pohřešování dvou dívek - 17leté An Marchalové a 19leté Eejfy Lambreckové. Další úkony k vypátrání dívek četnictvo provádělo zcela formálně a případ byl ponechán víceméně náhodě. Dokazuje to i dopis Dutrouxovy matky Jeanniny Leuwensové ze dne 4. září 1995, ve kterém podezírá svého syna z účasti na případu nezvěstných dívek z Ostende. Četnictvo provedlo pouze formální prověrku oznámení, aniž by tuto informaci předalo kriminální policii.

An MarchalováOběti zločince DutrouxeEejfa Lambrecková

V prosinci téhož roku byl Dutroux přece jen zatčen. Nikoliv však v souvislosti s hledanými dívkami, ale pro podezření z krádeže kamiónu. V průběhu nařízené domovní prohlídky byly v domě slyšet slabé dívčí hlasy. Policisté se však uspokojili s Dutrouxovým vysvětlením, že hlasy dětí pochází z ulice. Začátkem března 1996 byl z vazby propuštěn. Při kontrole sklepní skrýše zjistil, že Melissa Rossoová a Julie Lejeunová v jeho podzemním vězení zemřely hladem a žízní. Mrtvolky odvezl do Sars-la-Buissiére, kde je na svém zarostlém pozemku zakopal. Michelle Martinová, ač o zajatých dívkách prokazatelně věděla a téměř každý den chodila do domku krmit psy, neudělala nic k záchraně jejich života.

Sabine Dardenneová

Za dva měsíce po propuštění Dutrouxe z vazby zaznamenalo četnictvo další pohřešování dítěte. Tentokrát se jednalo o 12letou Sabinu Dardenneovou z vesničky Kain u francouzských hranic, která se ztratila i s kolem cestou do školy. I v tomto případě četnictvo postupovalo zcela formálně a neučinilo téměř žádné důsledné kroky k vypátrání "ztracené" školačky. Díky nedostatečné komunikaci a spolupráce mezi místním četnictvem, belgickou kriminální policií a justičními vyšetřovateli byl opět případ ponechán "náhodnému" objasnění a Dutroux mohl plánovat další zločiny, aniž by se obával dopadení.

Laetitia Delhezová

K vypátrání Marka Dutrouxe vedla klasická a osvědčená kriminalistická metoda používaná při pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách. Když se 9. srpna 1996 nevrátila domů z veřejného koupaliště v městečku Bertrix 14letá Laetitia Delhezová, začali kriminalisté v místech, kde byla dívka naposledy spatřena vyhledávat svědky. Jedna jeptiška si vzpomněla na podezřelou dodávku se dvěma muži a poměrně dobře dodávku popsala. Jiný svědek - 17letý mladík si podezřelé dodávky také všiml a kriminalistům uvedl i její začáteční písmena poznávací značky. Mezi 77 dodávkami počínající stejnými začátečními písmeny byla i dovávka patříci trestanému zločinci a pedofilu Marku Dutrouxovi. Krátce nato kriminální policie zahájila akci pod názvem "Obelix". O tři dny později byl Marc Dutroux, jeho žena Michelle Martinová a narkoman Michel Lelievre, který měl plnit při únosech dívek funkci řidiče zatčeni.

Tunel ke kobce

Po třech dnech vazby přivedl Dutroux kriminální policii a vyšetřovatele do svého domu v Marcinelle na předměstí Charleroi a ukázal jim ve sklepení maskovanou místnost, kde ukrýval unesené dívky. V kobce přebudované z vodní nádrže o rozměrech 99x215x160 centimetrů byla nalezena psychicky i fyzicky vyčerpaná Sabina Dardenneová, která v kobce strávila 80 dnů i Laetitia Delhezová.

Den nato - 17. srpna 1996 začala policie pomocí bagru rozrývat Dutrouxův pozemek v Sars-la-Buissiére a brzy našla hrob s pozůstatky Julie Lejeunové a Melissy Russovové. Na pozemku však policie našla i další hrob, v němž ležela mrtvola muže. Jednalo se o Bernarda Weinsteina, který byl viděn živý naposledy v polovině listopadu 1995. Pitva prokázala, že byl před smrtí mučen, byly mu rozkopány genitálie a do hrobu byl uložen ještě zaživa, pod silnou dávkou hypnotik. S Dutrouxem udržoval přátelské styky a dokonce se měl společně s ním podílet na některých únosech dívek. Dutroux ho usmrtil proto, aby získal majetek z dědictví po Weinsteinové příbuzné...

Do průběhu dalšího vyšetřování rozhodným způsobem zasáhla média. Armáda novinářů a redaktorů bulvárního a později i seriózního tisku, rozhlasu a televize doslova vzala vyšetřování do svých rukou. Mnozí novináři se tak přes noc stali kriminalisty a veřejnost "masírovali" vlastními, až neuvěřitelnými a ničím nepodloženými hypotézami a spekulacemi, mezi nimž nechyběla ani verze o satanistech, kteří dívky usmrtili při svých obřadech... "Střízlivé" novinářské odhady hovořily "o mnoha desítkách obětí". Podezřelý byl každý, kdo se jen letmo s Dutrouxem znal či se případem dostal do styku. Výsledek takových spekulací se brzy dostavil. Byly to omyly, zmatky a postupy, které neměly s kriminalistikou, trestním právem a hlavně zásadou presumce neviny nic společného.

Dutrouxova kobka

Základem novinářské "hysterie" bylo zjištění, že Dutroux cestoval po Evropě. Protože se zatím nenašly pohřešované dívky z Ostende - 17letá An Marchalová a 19letá Eejfa Lambrecková, vytvořili si novináři hypotézu, že "zvíře z Charlroi" je členem mezinárodního sadisticko-pedofilského gangu a dívky byly dodány do zahraničí k prostituci. Tím byl prakticky odstartován celosvětový hon na pedofily. Nahrála tomu i skutečnost, že Dutroux měl u sebe v době zatčení slovenskou měnu (2.000,- Sk). Novinářská hypotéza proto dostala konkrétní podobu - unesené dívky jsou v rukou slovenských nebo českých kuplířů. Vlastní pátrání belgických a nakonec i některých českých televizních štábů a novinářů přineslo úspěch v podobě bohatého obrazového a informačního materiálu - z prostředí zdejších nevěstinců, doplněných vlastními, pravdě vzdálenými a hodně přehnanými spekulacemi o osudu pohřešovaných Belgičanek. Z těchto důvodů navštívilo v srpnu 1996 šest belgických vyšetřovatelů Českou a Slovenskou republiku s cílem ověřit tyto fámy. Česká i Slovenská policie však dokázala doložit, že se Dutroux při svých návštěvách žádné trestné činnosti na našem území nedopustil a nejsou tu ani stopy po pohřešovaných belgických dívkách.

Z bezvýsledného pátrání po pohřešovaných Belgičankách v českých a slovenských nevěstincích média usoudila, že Dutroux je krytý "vysokými místy" a není zájem rychle odhalit "mezinárodní pedofilní síť". Výsledek této úvahy se promítl i při samotném pohřbu Melissy Russoové a Julie Lejeunové, který se konal 23. srpna 1996 v bazilice sv. Martina v Lutychu. Rodiče mrtvých dívek odmítli na pohřbu účast samotného belgického krále Alberta II., kterého obvinili z nečinnosti při pátrání po pedofilech...

Inspektor Georges Zicot

O den později byl zatčen policejní inspektor Georges Zicot, který Dutrouxe několikrát vyšetřoval. Byl obviněn z "napomáhání ke zločinu" tím, že o sexuálních zločinech Dutrouxe věděl a chránil ho před odhalením. Navíc novináři vyrukovali s nepravdivým tvrzením, že Dutroux donášel Zicotovi informace z podsvětí a proto byla policie k Dutrouxovi shovívavá. Později musel být Zicot obvinění zbaven, protože se nenašel jediný důkaz pro toto tvrzení. S pocitem křivdy o rok později inspektor zemřel...

Jean-Michell Nihoul

V souvislosti s Dutrouxem byl zatčen i Jean-Michel Nihoul. Po celou dobu vyšetřování byl novináři označován jako hlavní organizátor únosu dívek a člen mezinárodního gangu. Tuto teorii živil i Dutroux, aby od sebe odvedl pozornost a soud přesvěčil, že jen "malá ryba". Soud musel Nihoula 22. ledna 1997 obvinění zcela zbavit. Přesto byl odsouzen na 3 roky vězení - za podvody a finanční machinace, kterých se dopustil při svém podnikání...

Teprve 3. září 1996 byly pod betonovou podlahou v Dutrouxova domu v Jumetu nalezeny ostatky 17leté An Marchalové a 19leté Eejfy Lambreckové. Jedna z dívek měla hlavu omotánu plastovým pytlem a v jejich ústech byl nalezen rohypnol... Pitva prokázala, že dívka s rohypnolem v ústech byla pohřbena za živa. Tím byly prakticky odhaleny všechny případy unesených dívek, které spáchal Marc Dutroux. Avšak vlastní a ničím nepodložená novinářská verze o účasti "vysokých belgických kruhů v mezinárodní pedofilní síti" odstartovala celosvětový hon médií po pedofilech a byla také zákonitě hnacím motorem k dalším spekulacím, zmatkům a excesům.

• 12. říjen 1996 - Vyšetřující soudce Jean-Marc Connerotte zřídil telefonní linku pro oznamování pedofilie. Školy dostaly nařízení upozorňovat úřady na příznaky násilí na dětech a každé obvinění se ihned prověřovala. Na základě anonymních udání bylo během 7 dnů zatčeno několik desítek osob, o kterých anonymové tvrdili, že mají pedofilní sklony. Žádná pedofilie se u zatčených neprokázala, stejně jako se u zatčených neprokázaly vazby na Dutrouxe. Telefonní linka byla záhy zrušena, protože si jejím prostřednictvím lidé vyřizovali osobní účty...

• 14. říjen 1996 - Vyšetřující soudce Connerotte byl zbaven případu poté, co novináři zjistili, že povečeřel špagety s rodiči obětí, a tím prý porušil zásadu nestrannosti.

• 20. říjen 1996 - V centru Bruselu se spontánně shromáždilo na 300.000 obyvatel, zmasírovaných hypotézou o "rozsáhlé mezinárodní pedofilní sítě, kryté vysokými kruhy". U vchodu Justičního paláce v Bruselu byly umístěny portréty zavražděných dívek a pod nimi vznikla vysoká pyramida kytic. Na samotný palác bylo zaútočeno vejci. Další demonstrace již organizoval některý z 220 občanských výborů s názvem "Bílé hnutí", které vznikly za účelem změny soudního a policejního systému. Otec jedné ze zavražděných obětí Paul Marchal založil dokonce politickou stranu, s níž chtěl kandidovat v roce 1999 do parlamentu.

• Hysterickém honu novinářů na pedofily neunikl ani belgický místopředseda vlády a ministr hospodářství Elio di Rupo, který se na veřejnosti nikdy netajil svou homosexualitou. Byl obviněn, že udržoval homosexuální styky s nezletilým chlapcem. Po rozsáhlém vyšetřování belgický kasační soud v prosinci 1996 doporučil parlamentu, aby zcela očistil Elia di Rupa. Soud totiž nenašel jediný důkaz, který by novinářské tvrzení podpořil. Obdobně dopadl valonský ministr vysokého školství Jean-Poere Grafé. Novináři uvěřili 22letému homosexuálu s kriminální minulostí, který ve vazbě označil 64letého ministra za pedofila... Později byl i Jean-Poere Grafé soudem zcela očištěn.

• 27. prosinec 1996 - Vyhlášena policejní ochrana nad lutyšskou vyšetřující soudkyni Martinou Doutréweovou, které bylo anonymně vyhrožováno smrtí. Stejně byla chráněna i vyšetřující soudkyně Véronique Anciová, která se případem "Dutroux" také zabývala.

• 15. březen 1998 - Advokát Victor Hissel se vzdal právního zastupování rodičů obětí Julie Lejeuneové a Melisssy Russové. Jako důvod uvedl "tlak a zastrašování", které odmítl blíže specifikovat.

Dutroux je eskortován z Justičního paláce do vazební věznice



• 23. duben 1998 - Dutroux kolem 15 hodiny při svém převozu z Justičního paláce do vazební věznice uprchl, přestože byl neustále hlídán nejméně třemi strážci. Okamžitě bylo zmobilizováno 5000 policistů a četníků. Po 210 minutách na svobodě dopadl vězně 20 kilometrů od města Neufchateau lesník. Ministr vnitra Johan Van de Lanotte a ministr spravedlnosti Stefaan de Clerck po zběsilém nátlaku médií odstoupili ze svých funkcí. V souvislosti s útěkem "nejnenáviděnějšího muže Belgie" parlamentní opozice okamžitě navrhla hlasování o důvěře vládě. Terčem novinářských útoků se stal i premiér Jean-Luc Dehaene, kterému kladli za vinu, že nepřerušil "v tak napjaté atmosféře" zahraniční dovolenou...

• 28. duben 1998 - Belgická vláda parlamentní hlasování o důvěře "přežila". Krátce nato belgický premiér Jean-Luc Dehaene oznámil, že velitel četnictva generál Willy Deridder podal demisi. Generál Deridder, jenž měl plnou důvěru premiéra i vlády a jemuž nebylo možné vytknout žádné osobní pochybení, tak učinil na základě novinářských spekulací, že Dutroux a jeho "pedofilní síť" má mezi četnictvem spojence, kteří mu umožnili útěk...



Dutroux při převozu v neprůstřelné vestě

• 14. květen 1998 - Soud v belgickém městě Neufchteau rozhodl ukončit vyšetřovací vazbu Marka Dutrouxe a nařídil mu vykonat zbytek trestu vězení, ze kterého byl podmíněně v roce 1992 propuštěn. Prakticky to znamenalo, že Dutroux již neměl být převážen z vazební věznice k vyšetřovacím úkonům do Justičního paláce, ale veškeré vyšetřovací úkony se měly provádět přímo ve věznici, kde je také mnohem přísnější režim. Právnicky nevzdělaní novináři si toto rozhodnutí vysvětlili po svém - vyšetřování Marca Dutrouxe, včetně pátrání po "mezinárodní pedofilní chobotnici" je zastaveno a Dutroux si vykoná pouze zbytek trestu za předešlé zločiny... O 14 dnů později vyšší soudní instance v Lutychu rozhodnutí prvoinstačního soudu o ukončení vazby zrušila s tímto výrokem: "Veřejné mínění nepřijalo rozhodnutí soudu z Neufchateau, vazba proto bude pokračovat..."

• 29. srpen 1998 - Renomovaný obhájce Didier De Quevy se oficiálně vzdal Dutruoxova zastupování. Obával se mediální skandalizace své osoby v souvislosti s obhajobou "zvířete z Charloi"...

• 20. duben 1999 - Lutyšská vyšetřující soudkyně Martine Doutréweová, na níž mimo jiné spočinuly výtky poslanecké komise a která byla téměř po tři roky pod ochranou policie zemřela na rakovinu. Podle lékařů smrt vyšetřující soudkyně značnou měrou uspíšil i stres z dlouhodobých útoků médií.

• 13. červenec 1999 - Lutyšský prokurátor Hubert Massa (54), který měl případ Dutroux jako třetí prokurátor v pořadí na starosti, spáchal sebevraždu zastřelením. Motiv sebevraždy byl opět předmětem hysterických spekulací o krytí Dutrouxe před spravedlností.

• 19. červen 2000 - Dutroux odsouzen pěti letům vězení za trestné činy, jichž se dopustil při pokusu o útěk. Odvolací soud v prosinci téhož roku verdikt potvrdil a Dutroux byl ze soudní vazby převezen do přísně střežené věznice, nyní již bez protestů médií a veřejnosti...

• 17. září 2001 - Belgický "nestranný investigativní žurnalista" Jean Nicolas, stíhaný pro téměř 60 zločinů a přečinů, včetně podvodů a vydírání vydal knihu nazvanou "Pedofilní složka - skandál případu Dutroux". V ní Belgii líčí jako "zemi rozežranou zločinem a zvráceností, řízenou pedofily a spravovanou gangstery, jejíž nitky vedou do nejvyšších míst, přímo ke králově osobě"... Po přečtení knížky belgický král Albert II. zkolaboval.

• 21. leden 2002 - Místní vlámská televize VTM odvysílala reportáž natočenou přímo v cele Marca Dutrouxe. V reportáži se Dutroux obhajoval tvrzením, že dívky unesl, aby je chránil před zločineckou sítí a je tudíž nevinen. Přes přísný zákaz soudu propašoval kameramana do hermeticky uzavřené vazební cely osobně vysoký politik - liberální senátor Jean-Marie Dedecker...

• 19. listopad 2003 - Vyšlo najevo, že Dutroux si v letech 1996 - 1998 z vězení dopisoval se 17letou dívkou z Bruselu. Vyměnili si mezi sebou na 300 dopisů. Dutroux ji v dopisech radil, jak se má chovat ke svému okolí a dával jí lekce z morálky i psychologie. Rovněž se zmiňoval o útěku a sliboval, že pak budou "na věky spolu". Dívka do policejního protokolu uvedla, že jí bylo Dutrouxe líto a doslova dodala: "to, co udělal, je určitě hrozné. Média však přehánějí a chovají se k němu nelidsky." Nutno podotknout, že belgický trestní řád připouští přijímání a odesílání osobní korespodence mimo zdi vazební věznice. Novináři ovšem zareagovali po svém - žádali zrušení možnosti korespodence obviněného s okolním světem...

• 1. únor 2004 - Dutroux podal na ministryni spravedlnosti Laurette Onkelinxovou žalobu. Obvinil ji, že mu justiční systém země znemožnil řádně se obeznámit s obžalovacím spisem. Dutrouxův spis obsahoval 450.000 stran protokolů a dalších písemností, které byly převedeny na tři DVD disky. Dutrouxovi však byl počítač odepřen... Ještě před soudním jednáním byly DVD disky k dispozici některým redakcím. Má se zato, že disky novinářům prodali obhájci obviněných..."

• 1. březen 2004 - Zahájen proces v belgickém provinčním městečku Arlon za účasti 1340 novinářů z 250 médií celého světa. Na lavici obžalovaných umístěné za neprůstřelným sklem zasedl Marc Dutroux, Michelle Martinová, Michel Lelievre a Michel Nihoul. Do soudní síně mělo přístup 16 novinářů. Pro veřejnost bylo vyhrazeno 20 míst. Další dvě stovky reportérů mohli soudní jednání sledovat tiskovém sále soudu. Zbytek - přes tisíc "zuřivých reportérů", čekajících na jakoukoliv senzaci či skandál se muselo spokojit se svými stany a přenosovými vozy rozmístěnými kolem soudní budovy. Britská televizní stanice BBC upozorňovala, stejně jako řada významných světových právníků a ministrů spravedlnosti mnoha států, že v Belgii vládne kolem soudního procesu hysterie a média už dopředu Dutrouxe a jeho komplice berou jako vinné. Tím vytvořili neblahý společenský tlak na soudní orgány, což by se v demokratických zemích nemělo stávat...

Tlačenice zvědavců před soudní budovou v Arlonu

Na procesu vydělala řada podnikavých občanů Arlonu. Za měsíční pronájem zařízeného bytu požadovali 5.000 eur (150.000,- Kč), za parkovné pak 70 eur (2.100,- Kč) na den.

V průběhu 16týdenního procesu bylo vyslechnuto 569 osob. Jejich výslechy trvaly 360 hodin. Mnozí ze svědků byli vyslýcháni jen proto, že je tisk dával do souvislosti s případem, přičemž se obviněnými prokazatelně nikdy nedostali do styku a neměli soudu k případu co říci. Řeči advokátů a obžaloby zabraly celkem 75 hodin. Dvanáct porotců mělo odpovědět na 243 otázek o vině či nevině obžalovaných. Jejich porada trvala 76 hodin. Jeden porotce - řezník Raymond Lardeau, jenž měl jiný názor na vinu spoluobžalovaného Lelievra, nevydržel nátlak zbylých porotců a pohrozil sebevraždou. Byl vystřídán a posléze trestně stíhán. O důvodech své hrozby sebevraždou totiž mluvil s tiskem, což je belgickým trestním zákonem zakázáno. Pořádek a bezpečnost v malém městečku o 15.000 obyvatelích udržovalo 195 policistů, kteří odpracovali celkem 102 tisíce hodin a přitom zkontrolovali 13.400 osob... Belgické daňové poplatníky nakonec stál případ Dutroux neuvěřitelných 4,66 miliónů eur (téměř 140 miliónů Kč).

Zahájení procesu

V úterý 22. června 2004 vynesl soud rozsudek. Marc Dutroux byl odsouzen za trojnásobnou vraždu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Jeho manželka Michelle Martinová byla odsouzena k 30 letům vězení. Soud ji prokázal, že dvě unesené dívky nechala zemřít hladem. Podvodník a defraudant Michell Nihoul byl odsouzen k souhrnému trestu 5 let vězení za majetkové a hospodářské delikty. Podíl na únosech dívek a jejich smrti či pohlavní zneužívání mu soud neprokázal. Narkoman Michel Lelievre byl odsouzen k 25 letům vězení za únosy dívek. Pohlavní zneužívání a bezprostřední podíl na smrti dívek se mu rovněž nepodařilo prokázat. Všichni obvinění - vyjma Marca Dutrouxe mohou být podle belgických zákonů po jedné třetině trestu podmíněně propuštěni.

Přestože bylo jednoznačně prokázáno, že šlo o zločiny jednotlivce, dodnes 82 procent Belgičanů věří jediné verzi - šlo o "mezinárodní pedofilní síť, krytou vysokými politiky". Nechám na návštěvníkovi muzea, aby sám posoudil, proč tomu tak je...

Dne 31. července 2012 soud v belgickém Monsu rozhodl, že dvaapadesátiletá Michelle Martinová, která byla původně odsouzena na 30 let vězení může být po 16 letech podmíněněně propuštěna na svobodu s velmi omezujícími podmínkami. Bude žít v klášteře klarisek v obci Malonne na jihu Belgie pod jejich neustálým dohledem a dohledem sociálního kurátora. Za zdi kláštera se samostatně nedostane. Teprve po dalších deseti letech pobytu v klášteře může být propuštěna na plnou svobodu s podmínkou, že se nesmí přibližovat k rodinám obětí. Belgická veřejnost byla rozhodnutím soudu pobouřena a požadovala změnu zákonů k omezení možnosti podmíněných propuštění.

© JUDr. Miloslav Jedlička