Ludmila Cervanová

narozena 10. listopadu 1956 v Martině - zemřela v noci z 9. na 10. července 1976 u obce Králová u Sence
vražda provedená sedmi pachateli

Dne 14. července 1976 našel v říčce Čierná voda v blízkosti obce Králová u Sence (bývalý okres Galanta) Jozef Vrhovský tělo zavražděné ženy. Jak bylo později zjištěno, neznámá žena byla nejdříve utopena v termálním jezírku, pak z vody již mrtvá vytažena a odnesena asi 300 metrů do říčky Čierná voda. Ležela naznak, ruce měla za zády svázány prádelní sňůrou a ve spodní části těla byla vysvlečená. Kolem krku měla uvázaný pánský kapesník. Na levé ruce měla prsten a tři kovové kroužky. Tyto ozdoby byly při obhlídce mrtvoly zajištěny. Její tělo bylo opuchlé, značně poznamenané hnilobou a jinými rozkladnými procesy. Na první pohled bylo jasné, že žena ležela ve vodě více dnů. Navíc byly několik posledních dnů před nálezem těla tropické teploty (28-30 stupňů). MUDr.Anna Kalašová, provádějící ohledání mrtvoly, určila její stáří na 40 let a dobu smrti na 7-10 dnů před jejím nálezem. Asi 100 metrů od místa činu byla pomocí vrtulníku nalezena cestovní taška bez dokladů obsahující lékařská skripta, dámské kalhotky, podprsenku, jeden dámský sandál a asi 1,50 metrů dlouhou šňůru na prádlo.

Místo nálezu věcí - fotografováno z vrtulniku MV

Tašku s těmito věcmi našel ještě před nálezem mrtvoly jeden muž z blízké obce a odnesl ji domů. Když se dozvěděl, že se v říčce Čierná voda našla mrtvola, odnesl tašku k říčce a tam ji zanechal. Na smetišti blízko obce se pak našly černé gumové rukavice, lístek MHD Bratislava, krabička léku Thyreoglobulin, zubní kartáček, osobní dámská kabelka apod. Všechny věci pocházely z majetku zavražděné. K místu činu vedlo několik cest vhodných k příjezdu i odjezdu automobilů.

Vyhodnocením evidence pohřešovaných osob bylo zjištěno, že 12. července 1976 oznámil na Obvodním oddělení VB Bratislava IV. pplk. ČSLA Ludovít Cervan, bytem Pieštany, že pohřešuje svou 20letou dceru Ludmilu Cervanovou, nar. 10. listopadu 1956. Byla studentkou I. ročníku lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a byla ubytována na kolejích Ludovíta Štúra, Bratislava Mlýnská dolina. Jmenovaná nastoupila 4. července 1976 na prázdninovou brigádu a na kolejích Ludovíta Štúra přespávala. V pátek 9. července 1976 v nočních hodinách chtěla cestovat za svým přítelem do Košic. Když tam nedorazila, přítel zavolal jejím rodičům. Od nich se dozvěděl, že by měla být právě u něho v Košicích. Z důvodu její nepřítomnosti u přítele, šli rodiče 10. července nahlásit pohřešování své dcery na tehdejší Veřejnou bezpečnost. Byli však odbyti s tím, že pohřešovaná je určitě na "čundru" a v neděli se vrátí domů. Totéž se opakovalo i další den. Teprve 12. července byla jejich žádost přijata a bylo vyhlášeno pátrání.

Způsob svázání a zauzlování smyčky kolem rukou

Identifikační úkony byly provedeny za účasti pracovníka SNB, obou pitvajících lékařů a samotného pplk. Ludovíta Cervana. Tomu byly nejdříve ukázány dceřiny oděvní svršky, které měla na sobě a nakonec i věci nalezené v blízkosti místa činu. Všechny předložené věci zcela bezpečně - jako věci své dcery - poznal. Stav těla, ač bylo značně odulé následkem dlouhého pobytu v teplé vodě, ani celková změna podoby v důsledku hniloby, nebránily identifikaci. Lékařka, která prováděla ohledání mrtvoly, určila její stáří na 40 let. Přitom Ludmila Cervanová měla pouze 20 let. Byla vysoká 158 cm a její hmotnost byla 48 kg. Ve čtvrtek 22. července 1976 bylo její tělo zpopelněno.

Vzhledem k tomu, že se prokazatelně jednalo o vraždu spáchanou neznámým pachatelem, byl ustanoven tým 47 pracovníků kriminální služby a vyšetřovatelů ze Západoslovenského kraje a z Městské správy SNB v Bratislavě, za přímého řízení zástupcem náčelníka Správy VB mjr. JUDr. Vaňou apod. přímou kontrolou náčelníka Správy SNB. Tento způsob byl tehdy obvyklý, neboť počet vražd na Slovensku v tehdejší době byl velmi nízký (podle statistik 80-100 případů vražd ročně) a na každou vraždu neznámého pachatele byl nasazován velký počet příslušníků VB.

Věci oběti nalezené v její cestovní tašce

Prvním úkolem bylo zjištění výskytu a pohybu Ludmily Cervanové, zjištění jejích případných kamarádů a známých, včetně eventuálních nepřátel. Tak bylo vypátráno, že Ludmila Cervanová byla 9. července 1976 v UNIC klubu v Mlýnské dolině, kde hrála k tanci na seznamovacím večírku studentských brigádníků diskotéka. Cervanová se tam zdržela do 22.30 hod. Odtud odešla na blízké studentské koleje, vzala si cestovní tašku a spěchala na zastávku autobusu číslo 39, protože chtěla ve 23:48 hod. odjet z hlavního bratislavského nádraží rychlíkem do Košic za svým přítelem. Asi v polovině cesty z kolejí na autobusovou zastávku ji předjelo a poté zastavilo neosvětlené osobní vozidlo neznámé výrobní značky, bledé barvy a neznámé registrační značky. Někteří ze svědků tvrdili, že šlo o vozidlo vyrobené v zahraničí. Z auta vyběhli dva muži a Ludmilu Cervanovou násilně vtáhli dovnitř. Cervanová se přitom bránila a volala o pomoc. Ačkoliv ji slyšelo zhruba 15 lidí stojících na zastávce, nikdo ji nepomohl.

Letecký záběr místa únosu - Mlýnská dolina

Na základě těchto skutečností byly stanoveny vyšetřovací a kriminalistické verze. Všechny počítaly s tím, že pachatel nebo pachatelé pocházejí z řad slovenských nebo zahraničních studentů, případně studentů, kteří byli vyloučeni z kolejí nebo ze studia. Proto bylo v krátké době vyslechnuto 315 účastníků diskotéky. Jména pozdějších aktérů vraždy Ludmily Cervanove však nepadla... Šlo o účastníky letních aktivit (brigád) z různých vysokých škol, kteří se vzájemně vůbec neznali.

K případu bylo vytipováno 163 osob, které se v minulosti dopustily podobné trestné činnosti a mohly by přicházet v úvahu i v případě vraždy Cervanové. Taktéž bylo vytipováno 3.500 osobních aut "bledé" barvy zahraniční výroby jejichž majitelé, respektive držitelé, byli prověřováni na den 9. července 1976 ohledně alibi.

Stejně tak byli prověřováni i osoby a rodinní příslušníci, kteří mohli auto použít k uvedenému činu. Samozřejmě byly monitorovány i prostory kolem studentských kolejí a vyšetřováni zejména řidiči s cílem prověření jejich alibi. Kromě toho televize odvysílala žádost, aby se na kterýkoliv útvar VB přihlásili lidé, kteří s Ludmilou Cervanovou byli v inkriminovanou dobu ve styku.

Prvním zatčeným byl Ján Hrmo, zatčený 21. září 1976, posluchač I. ročníku FTVS, bytem Piešťany, tedy z města, kde bydlela před smrtí Ludmila Cervanová. Ve vazbě si odseděl šest měsíců. Zatčen byl na základě výpovědi svědka Ladislava Karabinoše, který jel svým autem krátce před vraždou kolem autobusové zastávky u studentských kolejí a přitom se připletl do cesty Hrmově autu. Ten vystoupil a chtěl ho tělesně napadnout. Spolu s Hrmou byli zatčeni Viliam Cintula a Peter Kovačič. Po prokázání jednoznačného Hrmova alibi (v době činu byl ve společnosti několika dam, léčících se v Pieštanech), byli všichni tři koncem března 1977 propuštěni. Jak uváděla policejní zpráva, Karabinoš byl alkoholik s velmi nízkým intelektem.

Místo únosu Ludmily Cervanové v Mlýnské dolině

Podle svědectví jednoho z vyšetřovatelů, kteří od začátku na případu pracovali, se objevila další stopa, která tentokrát směřovala ke skupině iránských studentů. Jeden z nich byl dokonce zadržen jako podezřelý. Tento muž byl identifikován jako člen skupiny jedenácti Arabů, kteří měli v bývalé ČSSR politický azyl. Azyl dostali kvůli tomu, že se v Iránu pokusili o atentát na šacha Rezu Páhlavího. Tento případ převzala StB v souvislosti s tím, že pplk. ČSLA Ludovít Cervan pracoval v Iránu jako vojenský poradce a Arabové se mu údajně chtěli pomstít. Vyšetřování se tímto směrem nikdy nepohnulo.

V noci na 14. července 1977, tedy rok od vraždy Ludmily Cervanové, přišel o život Ivan Solčianský, který byl hlavním vyšetřovatelem případu. Stalo se to v Nových Zámcích v Lécké ulici číslo 3, ve výtahu, když vycházel z bytu jisté ženy. Přestože zdravotníci Záchranné služby přijeli téměř okamžitě, už mu nemohli pomoci. Měl tři rány z krátké palné zbraně v různých částech těla. Tehdejší Veřejná bezpečnost případ uzavřela jako sebevraždu...

Časem byl případ vraždy Ludmily Cervanové, jak bylo tehdy zvykem, přerušen do doby, než se zjistí pachatel. Nešťastná matka napsala téměř stostránkový dopis prezidentu republiky JUDr. Gustávu Husákovi, ve kterém si stěžovala na liknavost slovenských bezpečnostních orgánů při vyšetřování vraždy její dcery. Přitom uvedla, že může jít o pachatele z řad "zlaté mládeže" z vlivných komunistických rodin. Žádala, aby Husák udělal ve slovenské policii "pořádek" a zařídil vyšetřování nezávislým federálním orgánem.

Generálmajor prof. JUDr. Ján Pješčak (tehdy DrSc,)

Dr.Husák, jak je u každého prezidenta dodnes obvyklé, předal dopis tehdejšímu ministru vnitra Jaromíru Obzinovi s rozhodným pokynem: objasnit případ vraždy Cervanové, ať za ní stojí kdokoliv. Dokonce uvedl i jméno profesora kriminalistiky a práva JUDr. Jána Pješčaka, který působil jako Obzinův náměstek. Tak byl Ján Pješčak ministrem pověřen, aby sestavil tým zkušených a spolehlivých kriminalistů z celého Slovenska i Federálního ministerstva vnitra.

Pješčak ve své knize "Portrét právníka a kriminalisty" vydané v roce 1997 uvedl, že Husák za svého života okusil nezákonné metody vyšetřování a ochutnal "vězeňský chléb bez viny". Proto do týmu hledal důstojníky, kteří budou poskytovat záruky, že nedojde k žádným nezákonnostem, budou mít vyzrálé analytické a asociační myšlení a nedojde k úskokům a násilnostem jakéhokoliv druhu.

Vedením vyšetřovacího týmu Pješčak pověřil ředitele Kriminalistického ústavu Federální správy VB pplk. Eduarda Pálku - v té době vynikajícího kriminalistu s bohatými zkušenostmi. Pálka byl znám tím, že každé slovo a každou událost prověřoval. Pálka také navrhoval výběr ostatních spolupracovníků a každou osobu konzultoval s Pješčakem. O konečném vytvoření týmu byl vyrozuměn i Jaromír Obzina, který pak zajistit prostory v utajeném objektu a zařídil pro tým vše potřebné (auta, vysílačky, telefonické spojení, kanceláře apod.). Po zkušenostech z minulého vyšetřovacího týmu bylo přijato rozhodnutí, že podezřelí budou zatčeni až poté, budou-li důkazy proti nim nezvratné a k zatčení dojde za přítomnosti dozorujícího prokurátora. Tím Pješčakovo účinkování v kauze skončilo.

ředitel Kriminalistické ústavu pplk. Eduard Pálka

Po prostudování spisu bylo konstatováno, že dosavadní šetření ve věci vraždy Ludmily Cervanové nepřineslo žádný konkrétní výsledek a proto byl písemný materiál uložen do archívu v Levoči. Případ se opět začal vyšetřovat od samého počátku. Metodou anketních dotazů se zjistilo, že na diskotéce byla řada lidí, kteří prvotním vyšetřováním neprošli. Mnoho studentů bylo na kolejích ubytováno "načerno", na diskotéce byli lidé, kteří svou totožnost zakrývali nebo účast na diskotéce popřeli. Tak se přišlo na to, že tam byli i "Nitrančani". Jeden z nich - Miloš Kocúr, se dostal do slovního a poté i fyzického konfliktu s jiným účastníkem diskotéky. Důvodem konfliktu byla Ludmila Cervanová, což viděli tři další účastníci diskotéky. Ke konfliktu došlo ve vstupní hale před hlavním sálem.

Dům ve Varínské ulici v Bratislavě, kde byla Cervanová opita a znásilněna

Kvalitní, vytrvalá a důsledná práce přinesla své výsledky. Za tři roky vyšetřování se tomuto týmu podařilo vyřešit celkem 98 různých trestných činů a navíc objasnit vraždu Ludmily Cervanové, které se dopustilo celkem sedm osob. V červnu a červenci 1981, téměř po pěti letech usilovné práce bylo postupně zadrženo sedm mužů a obviněno z únosu, znásilnění a vraždy Ludmily Cervanové. Byli to ing. Miloš Kocúr, ing. Milan Andrášik, Stanislav Dúbravický, ing. František Čerman, ing. Pavol Beďač, Juraj Lachman a Roman Brázda.

ing. Miloš Kocúr (1954)

Čtyři pachatelé (Miloš Kocúr, Milan Andrášik, Juraj Lachman a Roman Brázda) ze sedmi svou vinu doznali a ve svých výpovědích uvedli taková fakta a důkazy, která mohl znát jen ten, kdo byl před vraždou a v době vraždy Ludmily Cervanové na místě přítomen. Navíc se výpovědi čtyř obviněných nejen doplňovaly, ale byly ověřeny i prověrkami výpovědí a rekonstrukcemi. Z těchto výpovědí bylo možné zjistit, kdo kde stál, co říkal nebo co konal. Výpověďmi bylo také zjištěno, v kterém bytě byla Ludmila Cervanová opita, svázáná a opakovaně znásilněna a jak byla přivezena na místo vraždy. O tom, kdo popravu vykoná, se losovalo. Katy se stali Kocúr s Andrášikem, ostatní museli přihlížet... Milan Andrášik se přiznal dokonce několikrát. Později však svá doznání odvolal.

ing. Milan Andrášik (1951)

Na podzim 1982 předložil před Krajským soudem v Bratislavě Krajský prokurátor obžalobu o 73 stranách z trestných činů vraždy, znásilnění, omezování osobní a domovní svobody a napomáhání k těmto činům. Hlavní líčení nebylo vůbec jednoduché, protože většina obžalovaných ustavičně měnila výpovědi a nejeden z aktérů zcela zapomněl, co uvedl v přípravném jednání. Například obviněný František Čerman napsal dopis své ženě, aby mu u přítele - jistého Kollára, zařídila vymyšlené alibi, které mělo potvrdit, že v kritickou noc ho tento potkal spolu s přítelkyněmi z Francie ve vchodu domu, když se vraceli z diskotéky. V dopise kladl ženě na srdce, aby si Kollár ověřil, jestli nebyl v ten večer v práci, protože policie to bude prověřovat...

Dalším takovým příkladem bylo i tvrzení Pavola Beďače. Nejdříve mu měl dělat alibi inženýr Sláma, pak Ján Škorec. Když to všechno vyšetřovatelé prověřili jako nepravdivé tvrzení, Beďač přišel s tím, že byl s přítelkyní Mirgovou. I toto alibi bylo vyvráceno. Nakonec vyrukoval s tvrzením, že měl v ten den poruchu na autě, které poté opravoval s bratrem, se sousedem Ivanem Bisem a s Milanem Cvopem, který mu měl auto stříkat... I toto alibi bylo vymyšlené.

Pavol Beďač (1951)

Další obviněný Miloš Kocúr vypracoval svoje alibi v cele a motáky posílal přes lékaře a advokáta své rodině. Advokát nakonec trestán nebyl, protože na něj byl vyvíjen obrovský tlak ze strany rodičů obviněného. Také Kocúr se k činu přiznal, později svou výpověď odvolal. Za čas pak původní výpověď označil za pravdivou, aby ji za několik dnů zase odvolal. Není bez zajímavosti, že obvinění pocházeli z rodin tzv. pracující inteligence. Otec jednoho z obžalovaných byl dokonce okresním funkcionářem Komunistické strany Slovenska. Nátlak byl vyvíjen ze strany příbuzných i na další svědky.

Obžalovaní, jejich příbuzní a známí se dopouštěli při vyšetřování dalších manipulací s důkazy. Andrášik s Čermanem tvrdili, že 9. července 1976 byli se sestrami Cohenovými z Francie v Praze, tudíž se skutku nemohli dopustit. Vyšetřovatelé a kriminalisté provedli prohlídku všech pražských muzeí a galerií. Až v Židovském muzeu kriminalisté našli zápis, ve kterém sestry Cohenovy děkují za péči, která je věnována otázce holocaustu. Zápis měl datum 8. července 1976...

Také neodpovídaly časy příjezdu z výletu z Prahy obviněného Čermana a Andrášika s časy příjezdu podle sester Cohenových (byly vyslýchány na Československé ambasádě v Paříži). To znamenalo, že se Andrášik a Čerman mohli vražedné akce 9. července 1976 ve 22:30 hod zúčastnit...

Lydia Cohenová kontaktovala ve věci obvinění Milana Andrášika a Františka Čermana také organizaci Amnesty International, paní Mitterrandovou (manželku tehdejšího francouzského prezidenta), mezinárodní advokátku Franciscu Jacquotovou, i prezidenta Gustava Husáka a žádala jejich propuštění na základě svého nepříliš přesvědčivého svědectví. Ovšem bez úspěchu.

ing. František Čerman (1950)

V roce 2003 byly sestry Cohenovy u soudu v Bratislavě, kde Lydia Cohenová předložila svůj deník jako alibi na den 9. července. Při pohledu na samotný deník se však ukázala jiná skutečnost. Předmětné datum pátek 9. července 1976 bylo totiž dopsáno až dodatečně. Původně tam bylo datum 8. července, které bylo přeškrtnuté. Sestry Cohenovy to později soudu zdůvodňovaly tím, že se zmýlily, ale jinak datum odpovídá.

Paradoxem v tomto případu zůstává, že soudci nepovažovali ani jediné tvrzení obviněných za důvěryhodné. Naopak za důvěryhodné považovali všechny údaje, fakta a důkazy obsažené ve výpovědích čtyř obžalovaných, kteří tyto výpovědi později odvolali. Všechny odvolané výpovědi tvořily navzájem na sebe navazující děje a události, uváděly přesnou lokalizaci míst, jak v exteriéru (Králová při Senci), tak i v interiéru (třeba rodinný dům v ulici Varínskej v bratislavské čtvrti Prievoz, kde došlo ke znásilnění Cervanové), včetně dalších detailů. V mnohých případech byly výpovědi obviněných potvrzené rekonstrukcí na místech činů. Např. z výpovědí obviněných vyplynulo, že Lachman přinesl z koupelny šňůru na prádlo. Milan Andrášik s Milošem Kocúrem pak od něho šnůru vzali a svázali Cervanové ruce za zády. Je tedy absolutně vyloučené, aby obvinění byli k výpovědím nuceni, když na místech nikdy "v životě" nebyli - tak jak dodnes tvrdí.

Viera Zimaková při rekonstruci.
Válenda, na které byla Cervanová znásilňována.

Dne 22. září 1982 vynesl Krajský soud v Bratislavě pod vedením předsedy senátu JUDr. Josefa Bilčíka ve svém 129 stránkovém rozsudku tento verdikt: sedm obžalovaných mužů uznal vinnými z únosu, omezování osobní a domovní svobody, znásilnění a vraždy a odsoudil je na celkem 108 let vězení.

Ing. Miloš Kocúr - 24 roků odnětí svobody ve III. nápravně-výchovné skupině,
Ing. Milan Andrášik - 22 roků ve III. nápravně-výchovné skupině,
Roman Brázda - 20 roků ve III. nápravně-výchovné skupině,
Stanislav Dúbravický - 18 roků ve III. nápravně-výchovné skupině,
Ing. František Čerman - 12 roků ve III. nápravně-výchovné skupině,
Ing. Pavol Bedač - 8 roků ve II. nápravně-výchovné skupině,
Ing. Juraj Lachman - 4 roky v I. nápravně-výchovné skupině.

Prokurátor navrhoval pro dva odsouzené dokonce trest smrti. V jiném procesu byla odsouzena i jedna žena - MUDr. Viera Zimáková, která dostala dva a půl roku vězení za křivou výpověd. Nejdříve vypovídala, že byla přítomna v bytě ve Varínskej ulici v Bratislavě, kde došlo k několikanásobnému znásilnění Ludmily Cervanové. Dokonce vypověděla, že v době, kdy byla Cervanová znásilňována, měla v jiné místnosti dobrovolný pohlavní styk. K soudu však donesla potvrzení, že se v tu dobu účastnila vodáckého soustředění organizovaného katedrou tělesné výchovy a sportu při LFUK v Revišském Podzámčí, vzdáleném od Bratislavy 150 km. Po sedmi měsících potvrdil tento rozsudek i nejvyšší soud SSR.

ing. Juraj Lachman (1954)

Na jaře 1990 podal tehdejší federální generální prokurátor Tibor Böhm stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených. Nejvyšší soud ČSFR rozsudek Krajského soudu v Bratislavě zrušil a vrátil případ na opětovné projednávání. Všichni odsouzení se ocitli na svobodě. Ke snížení trestu přispěla i problematická amnestie tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Opětovné projednávání případu Ludmily Cervanové Slovenským nejvyšším soudem bylo ukončeno po neuvěřitelných 30 letech od spáchání vraždy. V jeho průběhu bylo vyslechnuto téměř 70 svědků a čteno na 90 výpovědí. Dne 4. prosince 2006 byl vynesen rozsudek. K překvapení odsouzených, obhájců a nakonec i "obhájců lidských práv" byl třem odsouzeným trest ZVÝŠEN.

ing. Miloš Kocúr 15 let (původně 24 let),
ing. Milan Andrášik 15 let (původně 22 let),
Stanislav Dúbravický 12 let (původně 18 let).
Tak se musel ing. Kocúr a ing. Andrášik opět do vězení vrátit.

Ostatním soud tresty potvrdil.

Ing. František Čerman 11 let,
ing. Pavol Beďač 6 let,
ing. Juraj Lachman 3 roky...
Roman Brázda se kvůli špatnému zdravotnímu stavu procesu nezúčasnil.

Stanislav Dúbravický (1954)

Přestože soudci, kteří byli s celým případem "Cervanová" seznámeni a rozhodovali o něm, prohlašovali, že ve spisech ani při jednáních před soudem nepadl jediný důkaz o zasahování "tehdejší politické garnitury" do případu, ani nebyl zjištěn "brutální" psychický nátlak a "nezákonné metody" tehdejších vyšetřovatelů, kriminalistů nebo prokuratury, odsouzení na těchto obviněních trvali. Na svou obhajobu však neuvedli nic, co by znělo důvěryhodně. Svědčí o tom i soudní rozhodnutí z roku 2006, kdy byla věc znovu projednávaná (v novém politickém systému) a tři odsouzení dostali ještě vyšší tresty. Také žádnému z odsouzených nebyl trest snížen.

Scénáristka Markéta Zinnerová napsala scénář k celovečernímu detektivnímu filmu s názvem BOLERO. Motivem scénáře se stala vražda medičky Ludmily Cervanové, kterou ve filmu spáchala čtveřice vrahů. Inspirace událostmi z července 1976 je více než zřetelná. Sama scénáristka je přesvědčena, že skutek skutečně spáchali obvinění. Děj je zasazen místo do Bratislavy do Prahy.

Film měl hvězdné obsazení. Objevili se v něm herci Jiří Bartoška, Marta Vančurová, Jan Potměšil, Jan Kačer nebo Vlastimil Harapes. Jednoho z vyšetřovatelů hraje Martin Stropnický (dnes ministr obrany), což je náhoda celkem pikantní. Právě Stropnický totiž chodil na FAMU do ročníku s jedním z obžalovaných, psychicky nemocným Romanem Brázdou, tehdy nadějným kameramanem.

Obžalovaní se však ozvali žalobou u soudu a žádali, aby byl film zakázán a byla jim vyplacena částka několika milionů korun. Žalobu zdůvodňovali tím, že by film mohl ovlivnit výsledek jejich procesu. Naštěstí byla žaloba soudy zamítnuta. Do českých a slovenských kin se film dostal v roce 2004.

Roman Brázda (1954)

Mgr.art. Robert Kirchhoff Art.D. natočil o případu Cervanové dokumentární film, který vznikal 8 let a do kin přišel v roce 2013. Film v řadě případů zpochybnil výsledky vyšetřování, jakož i celý soudní systém a jeho zásady. Přitom Kirchhoff tvrdí, že četl celý spis a tím vnucuje divákovi přesvědčení, že jeho slova jsou pravdivá. Tak se zrodil nesmysl. Uvádí totiž, že obžalovaní žádali v roce 1982 test DNA. Prý to tehdy bylo možné. K tomu pak dodává "Súdy se k týmto veciam správali arogantne, zaujato a bezohľadne".

První test DNA byl v ČSFR uskutečněn 24. října 1990 v případu vraždy studentky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Vůbec první test DNA byl ve světě proveden v roce 1986 v Anglii a to pro účely určování paternity a podílel se na něm genetik Alec Jeffreys. Tak zvaná metoda "DNA fingerprintingu" byla využita také pro účely kriminalistiky. Jednalo se o případ vraždy 15leté Lindy Mannové, ke které došlo v listopadu 1983 mezi vesnicemi Narborough a Enderby. Soudní pitva prokázala, že poškozená zemřela následkem cizího zavinění. Krátce před svou smrtí byla znásilněna. Pro další kriminalisticko - technické účely bylo stěrem z oblasti genitálií poškozené zajištěno sperma pachatele, které bylo zmrazeno. Případ však zůstal neobjasněn.

O tři roky později byla v blízkosti místa vraždy Lindy Mannové nalezena další zavražděná, 15letá Dawn Ashorthová. I ona byla před smrtí znásilněna. Krátce nato se k činu doznal sedmnáctiletý vrátný z ústavu pro duševně choré. Vzhledem ke shodným znakům ve způsobu provedení obou vražd, shodnému motivu, včetně shodných míst jejich spáchání vzniklo podezření, že by mohl být i pachatelem vraždy Lindy Mannové. Alec Jeffreys provedl komparaci kyseliny deoxyribonukleové (DNA) zajištěné z krve podezřelého s kyselinou deoxyribonukleovou (DNA) vyseparovanou ze spermatu, získaného z poševního výtěru u obou poškozených. Použil metodu "fingerprintingu". Po vyhodnocení došel k nečekanému závěru - sperma v obou případech pocházelo od jednoho pachatele, ale nekorespondovalo s DNA podezřelého. Podezřelý tedy musel být propuštěn.

Dokumentace z místa činu z roku 1976

V lednu 1987 bylo rozhodnuto odebrat vzorky krve pro analýzu DNA dalším více než 4.500 osobám mužského pohlaví z okolních vesnic. Toto opatření však nebylo úspěšné. Teprve v srpnu 1987 tamnější policie zjistila, že jistý Colin Pitchfork přemluvil podezřelého k tomu, aby si nechal odebrat krev na jeho jméno. Po vyšetření krve Colina Pitchforka byla zjištěna shoda mezi jeho "otiskem" DNA a "otiskem" DNA získaného ze spermatu, které bylo zajištěno u poškozených. Na základě těchto důkazů se Colin Pitchfork k oběma vraždám doznal a později byl odsouzen ke dvěma doživotním trestům.

Zdá se tedy, že filmař Robert Kirchhoff se k vědě a její historii "správá arogantne, zaujato a bezohľadne", nebo spis prostě nečetl. Takových přehmatů je v jeho filmu několik.

Spíše na emoce, než na fakta se také zaměřují někteří "investigativní" novináři, publicisté a moderátoři. Když už neznají trestní právo, trestní řád, případně kriminalistiku, začnou hledat "podezřelé skutečnosti", které povýší na nezpochybnitelnou "pravdu". V tomto příběhu se obětí stal i slovenský moderátor Štefan Hríb. Za pravidelný pořad "Večer pod lampou", který se konal 23. června 2011 a trval 3 a půl hodiny dostala redakce druhého kanálu Slovenské televize pokutu 50.000 eur od slovenské Rady pro vysílání a retransmisi (RVR). Štefan Hríb se jako moderátor pořadu choval tak, že začal bez důkazů věřit odsouzeným. Rada konstatovala, "že program způsobem zpracování a svým obsahem zasáhl do lidské důstojnosti prokurátora Milana Valašíka, mrtvé medičky Ludmily Cervanové a zemřelého forenzního psychologa a soudního znalce Gejzy Dobrotky." Nejvyšší soud Slovenské republiky potvrdil rozhodnutí rady.

Spis "Cervanová"

Štefan Hríb si totiž na "diskuzní" večer na téma vražda Ludmily Cervanové přibral celou plejádu "odborníků". Byli to ing. Milan Andrášik, odsouzený za tuto vraždu na 15 let, ing. Miloš Kocúr, odsouzený za tuto vraždu na 15 let, ing. František Čerman odsouzený za tuto vraždu na 11 let a ing. Pavol Beďač, odsouzený za tuto vraždu na 6 let. Relace se také zúčastnil advokát JUDr. Allan Böhm, který tři z odsouzených přítomných ve studiu hájil, PhDr. František Šebej CSc., novinář, karatista a poslanec Národní rady SR, fyzik Doc. RNDr. Martin Mojžiš, PhD., soudní lékař MUDr. Patrik Fiala, režisér Robert Kirchhoff a fotograf ing. Andrej Bán. "Diskuznímu" večeru trvajícímu 3,5 hodiny a zabývajícímu se vraždou Ludmily Cervanové, nebyl ve studiu přítomen nikdo, kdo by objektivně divákům vysvětlil kriminalistický a právní postup objasňování tohoto závažného činu a nebyl tam rovněž ani jeden kriminalista, vyšetřovatel či soudce nebo znalec, který se podílel na objasňování vraždy. S úst "diskutérů" ve studiu padala na hlavy soudců, kriminalistů, vyšetřovatelů a nakonec i na mrtvého znalce a oběti ničím nepodložená obvinění z nezákonností, politické manipulace (16 let po revoluci!), utajování skutečností apod. Tak došlo k zásahu do lidské důstojnosti osob, kteří nic protizákonného neudělali a navíc se nemohli útokům bránit.

Staré latinské přísloví říká "Audiatur et altera pars" - Budiž slyšena i druhá strana. Respektovaly to soudy v roce 1983 i v roce 2006. Jen "Večer pod lampou" moderovaný Štefanem Hríbem tuto zásadu dodržovat nemusí nebo nechce...

Poslední ránu pro sedm "nevinně" odsouzených způsobil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který nepřijal jejich stížnost na průtahy v soudním jednání v kauze Ludmily Cervanove, čímž byla údajně porušena jejich práva na spravedlivý proces. Slovníkem odsouzených lze tedy říci, že i Soud pro lidská práva ve Štrasburku "pracuje na politickou objednávku"...

© JUDr. Miloslav Jedlička