Ian Brady 2. ledna 1938
Myra Hindleyová 27. července 1942 - zemřela 15. listopadu 2002

Vrahové z vřesovišť - Velká Británie

Vrahové z vřesoviště nebo také vrazi z močálů je označení britských sériových vrahů Iana Bradyho (vlastním jménem Ian Duncan Stewart) narozeného ve skotském Glasgowě a Myry Hindleyové, narozené v Manchesteru, kteří společně v 60. letech minulého století zavraždili minimálně 5 dětí. Jejich těla ukrývali v mělkých hrobech ve vřesovišti Saddleworth poblíž Manchesteru.

Ian Brady byl vychováván kvůli finančním problémům své matky v náhradní rodině. Jeho svobodná matka Maggie Stewardová (v době jeho narození měla 28 let) obsluhovala za nízkou mzdu hosty v čajovně v Glasgowě a na výchovu syna jí nezbývaly peníze. Totožnost Bradyho otce nebyla nikdy spolehlivě zjištěna, ačkoli jeho matka prohlašovala, že otcem byl reportér pracující pro noviny Glasgow, který zemřel tři měsíce před jeho narozením. Po několika měsících byla matka nucena dát svého syna do péče Marie a Johna Sloanových, místního páru se čtyřmi vlastními dětmi. Různí bulvární "novináři" ve svých listech prohlašovali, že Brady v dětském věku mučil zvířata. Tyto pomluvy ale odmítal. Rodina Sloanových se později přestěhovala do nového obecního domu v osadě Pollok. Brady byl přijat na Shawlandskou akademii, určenou pro nadprůměrné žáky.

V akademii se však jeho chování prudce zhoršilo. Jako mladistvý se objevil dvakrát před soudem. Jednou za vloupání a podruhé za to, že na tehdejší přítelkyni vytáhl vystřelovací nůž, když šla tancovat s jiným chlapcem. Krátce před svými 17 narozeninami byl odsouzen na zkušební dobu s podmínkou, že bude žít se svou matkou Maggie Stewardovou, která se mezitím odstěhovala z Glasgowa do Manchesteru. Tam se provdala za irského obchodníka s ovocem Patricka Bradyho, který jejího syna zaměstnal jako vrátného na Smithfieldském ovocném trhu. Po něm si také vzal příjmení - Brady. Rád četl nacistickou literaturu, především díla německého filozofa Nietzscheho a také francouzského markýze de Sade i ruského spisovatele Dostojevského. Ve svých 27 letech - v době, když už se znal s Myrou Hindleyovou - se seznámil s jejím švagrem Davidem Smithem, kterému bylo teprve 17 roků. I on byl už několikrát soudně stíhán a s Bradym si dobře rozuměli. Společně plánovali vyloupení banky či přepadení bohatého obchodníka.

Brady při střelecké "přípravě"

Brady při střelecké

Také Myra Hindleyová neměla své mládí růžové. Otec Hindleyové bojoval během II. světové války v severní Africe, na Kypru a Itálii a sloužil u elitního výsadkového pluku. Byl v armádě známý jako "tvrdý muž" a to stejné požadoval od své dcery Myry. Naučil ji, jak bojovat, a trval na tom, aby se se uměla bránit. Když byla Hindleyová ve věku 8 let napadena starším místním chlapcem, který k ní na ulici přistoupil a beze slova ji svými nehty poškrábal na obličeji, až jí vytryskla krev, rozbrečela se a utíkala domů. Otec byl i za této sitace přísný a požadoval, aby chlapce vyhledala a vrátila mu to s "úroky", jinak ji "zedře z vlastní kůže"... Hindleyová chlapce našla, podařilo se ho srazit jedním úderem k zemi a několika dalšími ranami, které ji naučil otec jej spacifikovala. Jak svědci uvedli, frekvence úderů byla značná a hlavně přesná. Jak si později do deníčku napsala "v osmi letech jsem dosáhla svoje první vítězstí".

Později se rodina dostala do finančních problémů, které vyvrcholily po narození její mladší setry Maureen. Myra tak musela po pár měsících bydlet u babičky. V roce 1957 jí její blízký přítel Michael Higgins (13) vybídl, aby se s ním a dalšími dětmi šla koupat do místní nádrže. Myra nabídku odmítla a šla "na rande" s jiným chlapcem. Michael ten den utonul. Na Myru měla zpráva o jeho smrti zdrcující dopad. Jako dobrá plavkyně se domnívala, že by na místě mohla neštěstí zabránit. Uzavřela se do sebe, začala se zajímat o náboženství a stala se praktikující katoličkou.

V 17 letech se zasnoubila, ale z jejího rozhodnutí ze svatby sešlo. O rok později se ve stejném zaměstnání, kde oba pracovali jako administrativní pracovníci, seznámila s Bradym, který na ní udělal dojem tím, že o sebe velmi pečoval, jezdil na motorce a působil inteligentně. Brady Hindleyovou zasvětil do své fascinace nacismem, a ta si kvůli tomu také odbarvila vlasy podle ideálu árijské rasy. Společně se dále zajímali o pornografii, sadismus, kriminalistiku, zbraně atp. Jejich zájmy je postupně izolovaly od ostatních lidí.

"Frajer" za každé situace" tentokrát v blízkosti místa činu.
V pozadí dodávkové auto, ve kterém vozila Hindleyová oběti.

Frajer za každé situace. Tentokrát na místě činu.


V roce 1963 začal Brady místo o loupeži, ke které nikdy nedošlo, mluvit o spáchání dokonalé vraždy. Podle svého plánu měl projíždět městem na motorce a světlem signalizovat Hidleyové v autě, když uvidí vhodnou oběť. 12. července 1963 se rozhodli svůj plán realizovat. První Bradym vybranou oběť Hindleyová minula s vysvětlením, že jí zná. Znala i Pauline Readovou (16), kterou Brady označil jako druhou, ale v jejím případě se rozhodla akci provést. Tato dívka byla starší a Hindleyová byla přesvědčená, že její zmizení nezpůsobí takový povyk. Dívku oslovila s tím, že u vřesoviště Saddleworth ztratila drahou rukavici a potřebuje pomoct s jejím hledáním. Na místě se k nim připojil Brady, kterého Hindleyová představila jako svého přítele, který jim s hledáním pomůže. Brady odvedl Pauline z dohledu Hindleyové. Když se po chvíli vrátil sám, požádal jí o pomoc s odstraněním těla. Dovedl jí k Pauline, která byla podřezaná a její tělo neslo známky sexuálního napadení. Společně jí pohřbili za pomocí lopaty, kterou si na místě Brady dříve schoval..

Historku s rukavicí použila Hindleyová i při únosu Johna Kilbrida (12), ke kterému došlo 23. listopadu 1963. Zatímco Hindleyová vyčkávala u vypůjčeného auta, Brady bez její přítomnosti Kilbrida sexuálně napadl a poté se ho neúspěšně pokusil podříznout. Nakonec ho uškrtil. 16. června 1964 oslovili dvanáctiletého Keitha Bennetta s tím, že potřebují pomoct s nakládáním krabic do dodávky. Místo toho ho však odvezli na stejné místo jako předchozí dvě oběti. Tam ho Brady sexuálně napadl a uškrtil. Tělo opět zakopali pomocí ukryté lopaty. Hlavním podezřelým ze zmizení se stal Keithův nevlastní otec. 26. prosince 1964 se Brady s Hindleyovou vypravili do zábavního parku, kde si chtěli vyhlédnout nějaké osamělé dítě. Když si všimli Lesley Ann Downeyové (10), upustili před ní úmyslně tašku s nákupem a požádali jí, jestli by jim nepomohla odvézt věci domů. Tam jí donutili svléknout se a pózovat pro fotografie. Poté jí svázali, znásilnili a uškrtili. Tělo druhý den odvezli do vřesoviště, kde ho pohřbili poblíž ostatních.

David Smith a jeho žena Maureen.
Snímek byl pořízen v době soudního přelíčení.

pravy obrazek

Jejich zločiny vyšly najevo 6. října 1965, tedy v době, kdy Brady získal ke spolupráci švagra Hindleyové Davida Smithe (17). Proti sňatku s mladší sestrou Myry Hindleyové Maureen byli nejen rodiče, ale i samotná Hindleyová, která začala trávit více času se svou sestrou než s Bradym. David Smith byl totiž několikrát soudně trestaný násilník (první násilný útok proti osobě spáchal už ve svých 11 letech). Oba muži i přes rozdílný věk si k sobě našli vzájemné sympatie.

Dne 6. října 1965 poslal Brady Hindleyovou, aby šla pro Smithe a pozvala ho k nim domů. Když se Smith dostavil, Brady mu vysvětlil, že dnes večer okradou "jednoho buzeranta" a získají "hromadu" peněz. Tím měl na mysli Edwarda Evanse (17). Smith šel do místní hospody, vyzvedl Edwarda a společně zašli do místa bydliště Bradyho a Hindleyové. Když byl Smith v kuchyni, přinesl Brady několik malých reklamních lahviček alkoholu. Pak odešel s tím, že přinese další lahvičky. Edwar Evans byl zatím v pokoji. Na to se ve dveřích do kuchyně objevila Hindleyová, a požádala ho, aby šel Bradymu na pomoc. Smith vešel do místnosti ve chvíli, kdy Brady sekerou bil do hlavy Edwarda Evanse. Smrt však nenastala okamžitě. Proto Brady neustále do těla Evanse sekal a sekal. Nakonec ho uškrtil elektrickým kabelem. "Hotovo" prohlásil nakonec Brady. "Tolik nepořádku jsme tu ještě neměli. Většinou stačila jedna rána". Pří útoku si Brady poranil kotník, a proto Smithe požádal o pomoc s úklidem a odstraněním těla. Smith pomohl utřít krev, chvíli s nimi poseděl, aby nevzbudil podezření a poté Bradymu slíbil, že se pro tělo staví druhý den po obědě. Odjel domů, vzbudil Maureen a o vraždě jí řekl.

Lesley Ann Downeová (10) byla zavražděná v Bradyho domě.

Zavražděná 10 letá Lesley Ann Downeová


Smith, otřesený právě proživší událostí se v noci ozbrojil šroubovákem a nožem, a s manželkou Maureen se vydali do telefonní budky, kde se ukryli. Když nabrali dostatek odvahy, zavolali policii. Detektiv převlečený za doručovatele pečiva poté zaklepal na dveře Bradyova domu a našel oba vrahy uvnitř. Krátce potom do domu vpadla policie a našla tělo Edwarda Evance zabalené do koberce. Při domovní prohlídce policie našla lístek z úschovny zavazadel ukrytý ve hřbetu modlitební knížky - památky na první svaté přijímaní. Byla to modlitební knížka Myry Hindleyové. Lístek opravňoval k vyzvednutí dvou kufrů uložených na vlakovém nádraží v Manchesteru. Kufry byly plné sadomasochistických pomůcek, pornografických materiálů a osobních věcí pohřešované Lesley Ann Downeové. Navíc tam byly i obscénní fotografie této dívky. Zvukový záznam pořízený na klasickém magnetofonu (s cívkou), obsahoval prosby mučeného dítěte, aby ji pustili domů. Matka svou dceru na nahrávce bezpečně poznala. Kromě toho byl na pásku zaznamenán výhružný hlas Bradyho a rozkazy Hindleyové, které dávala vyděšené dívce. U soudu sehrála tato nahrávka velmi důležitou a usvědčující roli.

Nález mrtvého dítěte

Nález mrtvého dítěte

Přestože byl Ian Brady téměř okamžitě po vraždě Edwarda Evanse zatčen, Hindleyová byla zatčena až o 4 dny později, což jí umožnilo zničit některé důkazy. Oba poté tvrdili, že k Evansově smrti došlo při vzájemné potyčce, která se jim vymkla z rukou. Z vraždy se snažili obvinit Smithe. Ten vše popřel a svým svědectvím nasměroval policii k úschovně zavazadel. Při jedné z dalších domovních prohlídek se podařilo zajistit sešit. Patřil pohřešovanému Johnu Kilbridovi. Policie začala podezírat Iana Bradyho a Myru Hindleyovou ze zodpovědnosti za zmizení dalších několika dětí. Smith si vzpomněl, že se Brady při jednom z výletů do vřesoviště zmínil o tom, že zrovna chodí po hrobech. Patricia Hodgesová (11), která žila ve stejné čtvrti a s párem se přátelila, zavedla policii do oblasti, kde s nimi byla několikrát sbírat rašelinu. Policie na místě našla lidskou kost. Při průzkumu okolí byla objevena těla Kilbrida a Downeyové.

Zatčení Iana Bradyho a jeho převoz na policejní stanici

Zatčení Iana Bradyho a jeho převoz na policejní stanici

Proces začal za nebývalého zájmu veřejnosti v dubnu 1966 a trval 14 dní. Brady s Hindleyovou byli obžalováni ze 3 vražd. David Smith se stal korunním svědkem, ovšem jeho pozice byla silně otřesena ve chvíli, kdy doznal, že prodal práva na příběh Bradyho a Hindleyové týdeníku News of the World, který mu zároveň v průběhu procesu platil luxusní hotel. Za tuto "službu" zaplatil týdeník 20.000 liber šterlinků (přepočteno na rok 2015). Ještě před zahájení procesu si Smith koupil zájezd do Francie pro sebe a svou manželku, měl zaručen příjem 20 liber týdně a byl mu placen pobyt v pětihvězdičkovém hotelu po celou dobu procesu. Před zahájením líčení popsal soudce tyto a podobné jevy slovy jako "hrubé zasahování do průběhu spravedlnosti", aniž by věděl, že smlouvou mezi Smithem a týdeníkem News of the World oba účastníci jeho slova arogantně ignorovali... Smith byl obviňován z účasti na poslední vraždě Edwarda Evense. Nakonec odešel od soudu s podmínkou.

Brady i Hindleyová svou vinu svorně popřeli. Brady pouze připustil, že Evanse v hádce udeřil sekerou bez úmyslu zabít ho. V případě vraždy Lesley Ann Downeyové označila Hindleyová za vraha Bradyho, ten naopak tvrdil, že Downeyovou zabila Hindleyová bez jeho pomoci. Nakonec přiznali její únos a pořízení fotografií. Tvrdili však, že od nich odešla bez újmy na zdraví. Za vraždy Evanse, Kilbrida a Downeyové byl Brady odsouzen k třem doživotním trestům. Hindleyová byla odsouzena na dvě doživotí za vraždy Evanse a Downeyové. Navíc dostala sedmiletý trest za krytí vraždy Kilbrida. Trest smrti byl zrušen v roce 1965 a oba se tak stali prvními sériovými vrahy, kteří nebyli popraveni. Brady i Hindleyová byli dále podezřelí ze zmizení Pauline Readové a Keitha Bennetta, ke kterým došlo na stejném místě a přibližně ve stejnou dobu. Chyběly však důkazy.

Tajný snímek ze soudu Iana Bradyho a Myry Hindleyové.
Fotografování v soudní síni v Anglii zakázáno.

Soud

Také David Smith byl vystaven nepřátelství téměř celého Manchesteru, navzdory tomu, že pomáhal usvědčit Bradyho a Hindleyovou. Jeho manželka Maureen, která byla v osmém měsíci těhotenství, byla napadena ve výtahu domu, v němž s Davidem žila. Jejich domov pak byl demolován a při potyčce s jedním mužem, který se zúčastnil plenění jejich bytu, vzal Smith nůž a muže několikrát bodl. V roce 1969 byl Smith odsouzen ke 3 letům vězení. V tu dobu byly jeho děti vzaty do péče obecního úřadu.

V roce 1972 byl Smith zproštěn obžaloby z vraždy svého otce, který trpěl nevyléčitelnou rakovinou. Smith se přiznal k zabití, nikoliv k vraždě a byl odsouzen pouze na dva dny vězení (v jeho případě bylo zabití soudem bráno jako akt milosrdenství). Pak se znovu oženil a přestěhoval se do Lincolnshiru se svými třemi syny, a na základě výpovědi Hindleyové z roku 1987 byl zproštěn jakékoliv účasti na vraždách v případu Iana Bradyho a Myry Hindleyové. Zemřel v Irsku v roce 2012. Maureen se musela po soudním jednání přestěhovat nejen kvůli nenávistné kampani proti ní, ale také v důsledku různých peticí, které jí postupně připravily o byt, nedostávala žádnou podporu ani od přísné matky, natož od obecního úřadu. Byla odkázána jen na svou souzenou a odsouzenou sestru Myru Hindleyovou... Po narození syna si našla v novém bydlišti zaměstnání v obchodním domě, seznámila se s řidičem náklaďáku Billem Scottem, za kterého se po rozvodu s Davidem Smithem v roce 1973 provdala. Osud však byl neúprosný i k ní. V roce 1980 utrpěla krvácení do mozku. Hindleyové bylo uděleno povolení navštívit svou sestru v nemocnici. Přišla k jejímu lůžku hodinu po její smrti... Při jejím pohřbu zaútočila na rodinu Hindleyových skupina demonstrantů, takže musela být přivolána policie.

Hindleyová ještě před vstupen do nemocnice.
V dobu byla její sestra Maureen již hodinu mrtvá.

Hindleyová krátce před vstupem do nemocnice

Po dvaceti letech byl případ znovu otevřen. Hindleyová písemně kontaktovala policii a doznala se k podílu na všech pěti zločinech. Popřela však, že by se přímo účastnila usmrcování obětí vražd a za motiv svého jednání označila vydírání ze strany Bradyho, který jí měl vyhrožovat zabitím její sestry. Plně očistila i Davida Smithe. Také Brady o rok dříve, v roce 1985 v rozhovoru s investigativním novinářem připustil účast na dalších dvou vraždách - Pauline Readové a Keitha Bennetta. Místo jejich hrobů však ve věznici nemohl určit. Při následném policejním výslechu však všechno popřel. Poté, co se dozvěděl o doznání Hindleyové, nabídl Brady nové informace pod podmínkou, že mu bude umožněna sebevražda. Po pochopitelném zamítnutí této nabídky přestal s vyšetřovateli téměř spolupracovat.

Ještě téhož roku se Hindleyová v doprovodu 200 policistů vydala opět na vřesoviště ve snaze označit oblast, kde mohla být pohřbena další dvě těla. Byla však natolik rozrušená, že nedokázala správné místo najít. Místo klasické identifikace místa - tehdy jela autem a Brady jel za ní na motorce - byla na pravděpodobné místo nálezu přivezena vrtulníkem, ve věznici vstávala o půl čtvrté ráno, dlouho se čekalo na vhodné podmínky pro vzlet vrtulníku, apod. Do rašeliniště se s policií vydal ještě téhož roku i David Smith, ale ani on nijak nepomohl s posunem ve vyšetřování.

Pravým motivem Myry Hindleyové k znovuotevření případu byl její zájem dostat se z vězení na svobodu na podmíněné propuštění. Bylo zvykem, že vězni odsouzení na doživotí, si mohli zažádat o podmíněné propuštění po 25 letech. Nejvyšší soudce souhlasil s tímto doporučením, doplněným řadou posudků již v roce 1982. V lednu 1985 ministr vnitra Leon Brittan, do jehož kompetence patří i vězeňské předpisy, zvýšil tento tarif na 30 let. Později Hindleyová řekla: "Beze mě by se pravděpodobně tyto děsivé vraždy nestaly. Žádám ale, aby mě lidé soudili za to, jaká jsem dnes, nikoliv jaká jsem byla tehdy. Dnes je ze mě úplně jiný člověk".

Oběti Iana Bradyho a Myry Hindleyové.
Keith Bennett (uprostřed) nebyl nikdy nelezen.

Oběti Iana Bradyho a Myra Hindleyové.

Krátce poté se Hindleyová vydala na vřesoviště podruhé. Police na základě fotografií a jejich poznámek z let 1963-65 určila pravděpodobná místo dvou hrobů. Po 100 dnech pátrání se podařilo hrob Pauline Readové nalézt. I Brady byl během roku 1987 dvakrát zavezen na místo, kde měl pomoci s nalezením posledního těla - Keitha Benneta, ale kvůli změnám v terénu se nedokázal dobře zorientovat. Další pokusy o nalezení jeho těla odborníky i laiky zůstávají nadále až do dnešních dnů neúspěšné. I přes zajištění důkazů o těchto dvou vraždách nemuseli Brady s Hindleyovou znovu před soud, jelikož už nemohli dostat vyšší trest. V roce 2008 právní zástupce Hindleyové prozradil, že při rozhovorech s ním svůj podíl přiznala a sama se považovala za tu horší z vraždícího páru, jelikož byla přímo zodpovědná za únosy. Britové mají jejich hrůzné činy dodnes v paměti. Způsob i krutost, s jakou oba vraždili, nemá v britské historii obdoby. Křik mučených dětí nahrávali na magnetofonové pásky a pořizovali si své snímky u jejich zohyzděných těl. Nakonec hrob jedné z obětí policie našla právě s pomocí Myriny fotografie.

Ian Brady byl už v roce 1985 diagnostikován jako psychopat trpící paranoidní schizofrenií, na základě čehož byl přesunut do přísněji střežené věznice. Na rozdíl od Hindleyové nebojoval o své podmíněné propuštění a sám si přál, aby se nikdy nedostal na svobodu. Hindleyová, která byla silnou kuřačkou, zemřela ve věznici ve věku 60 let dne 15. listopadu 2002 na zápal plic. Její pohřeb žehem byl uskutečněn v krematoriu v Cambridge za silné asistence policie. Bylo to v pořadí až 20. krematorium. Předchozích 19 pohřebních ústavů kategoricky odmítlo se její kremací zabývat. Ani kremace v Cambridge se neobešla bez incidentů, např. v podobě velkého nápisu "Smaž se v pekle" na plotě krematoria. O čtyři měsíce později byl v tajnosti její popel rozptýlen 10 mil (16 km) v národním parku Stalybridge. Obava z vyzrazení data rozptylu ostatků Hindleyové byla velmi silná. Místní správa se netajila obavami, že se rozptylu účastní davy lidí a park bude poškozen nebo dokonce zdemolován. Ostatně i Bradyho dům, kde došlo ke dvěma vraždám, byl v roce 1987 na návrh radnice v Manchesteru stržen kvůli nechtěné publicitě.

Ian Brady je vezen k soudu v Liverpoolu.

Ian Brady před soudem v Liverpoolu.

Není bez zajímavosti, že milostné dopisy si oba vrazi posílali ještě několik let po uvěznění. Poté však Brady vystoupil s tím, že Myra je ubohá lhářka, která za vraždy nese stejnou odpovědnost jako on. Hindleyová svoji spoluúčast na vraždách dlouhá léta pouze připouštěla. O mnoho let později veřejně přiznala, že její činy byly odporné.

Před soud v Liverpoolu se Brady znovu dostal 29. února 2000. Bylo to na jeho žádost, ve které žádal o právo na smrt. V září 1999 zahájil v liverpoolské nemocnici hladovku a lékaři ho "proti jeho vůli" uměle krmili. Svou žádost zdůvodnil tím, že už nikdy nemůže být propuštěn na svobodu. Doslova prohlásil: "Musím bojovat za to, abych zemřel. Mám toho dost. Nic nechci. Mým cílem je konečně zemřít a zbavit se toho všeho", uvedl tehdy 62letý Brady. Do soudní budovy v Liverpoolu musel být Brady převezen za přísných bezpečnostních opatření, protože policie se obávala protestů veřejnosti, která na vraha z vřesovišť ještě nezapomněla.

Livepoolský soud 10. března 2000 rozhodl, že zdravotní personál v nemocnici, kde je umístěn, má právo pomocí infúzí Bradyho udržovat při životě i proti jeho vůli. Brady musí strávit zbytek života ve vězení. Jeho poslední žaloba na postup nemocnice byla po mnoha odvoláních definitivně zamítnuta v červnu 2013... To mu bylo 77 let.

Dvojice vytvořila to, čemu se v kriminologii říká "foile a deux" - zvrácené parnterství, v něž ani jeden není schopen vraždy bez součinosti a pomocí toho druhého. Obdobný případ lze přirovnat k važdícm manželů Stodolových.

Při vyšetřování a následném věznění "vrahů z vřesovišť" došlo také k několika pochybením. Při rekonstrukci činu, respektive při ztotožňování hrobů zbylých zavražděných v roce 1986 byla Hindleyová na místo dopravena vrtulníkem, místo toho, aby tam jako před 20 lety přijela svým dodávkovým vozidlem. Netajila se tím, že cesta vrtulníkem ji nedělala dobře. V roce 1972 byla ředitelka věznice Dorothy Wingová tvrdě pokárána za to, že vodila Myru Hindleyovou na procházky mimo věznici - patrně ji tak chtěla připravovat na podmíněné propuštění. V roce 1973 se administrativní pracovnice věznice Pat Cairnsová stala lesbickou milenkou Hindleyové a později byla uznána vinnou z toho, že se snažila připravit útěk své milenky z vězení.

© JUDr. Miloslav Jedlička