Debakl prvorepublikové kriminalistiky v případě neobjasněné vraždy Otýlie Vranské, která byla začátkem září 1933 rozřezána na několik kusů a zaslána dvěma kufry z Prahy do Košic a Bratislavy není i v zahraničí ničím neobvyklým. Stejně jako v případě Otýlie Vranské, tak i v případě vraždy 23leté Elizabeth Shortyové alias Černé Dahlie (Black Dahlie) z Los Angeles v roce 1947 se na neúspěchu rozhodujícím způsobem podílel tisk. Vrah, který zohavil tělo dívky a rozdělil je na dvě části nikdy nebyl dopaden. Přitom si mohla losangelská policie vraha doslova "vybírat ". Bulvární tisk totiž zmasíroval obyvatelstvo USA natolik, že se přihlásilo přes 50 mužů z různých míst Spojených států, kteří o sobě prohlašovali, že jsou vrahy Elisabethy Shortyové... Zásluhou tisku padl stín podezření i na filmovým Oscarem oceněného amerického režiséra a producenta Orsona Welse a tehdy velmi populárního folkového zpěváka Woodrowa (Woodyho) Wilsona Guthrieho. Tisk ji také vymyslel přezdívku - Černá Dahlie (Jiřina). V té době byl v kinech promítán úspěšný film "Modrá Dahlie" s ženskou filmovou hvězdou Veronicou Lake v hlavní roli. Protože Elizabeth Shortyová pro svůj vzhled byla k této hvězdě přirovnávána a protože ráda nosila oděv černé barvy, byla její přezdívka na světě. Případ byl okamžitě srovnáván s případem sériového vraha Jacka Rozparovače z Londýna.
Elizabeth Shortyová se narodila 29. července 1924 v Hyde Parku ve státě Massachusetts. Byla v pořadí třetí nejstarší dcera z celkem pěti dcer matky Phoebe Mae Shortyové, roz. Sawyerové a otce Clea Shortyho. Otec úspěšně vydělával jako návrhář a stavitel miniaturních golfových hřišť a nastřádal tak poměrně vysokou částku peněz. Po krachu amerického akciového trhu, po níž následovala celosvětová hospodářská krize přišel o veškeré jmění. Jeho prázdné auto se našlo stát na jednom z mostů přes řeku Mystic. Když se po několik dnů neukázal, soudilo se, že spáchal sebevraždu utopením. Matka se krátce nato i s dcerami přestěhovala do malého bytu ve městě Medford a našla si práci jako účetní. To bylo Elizabeth teprve šest let.
Od 16 let ji trápilo astma a bronchitida. Pravidelně každý rok v době zimních měsíců odjížděla na ozdravné pobyty do Miami na Floridu. Zde se 31. prosince 1944 také setkala s mladým majorem letectva Matthewem Michaelem Gordonem, který na Floridě prodělával vojenský výcvik pro válečné nasazení v Indočíně. Když pak byl v Indii léčen na následky zranění, které utrpěl při sestřelu svého letadla, napsal Shortyové z nemocnice dopis, ve kterém ji nabídl sňatek. Shortyová souhlasila. Než se však mohla s mladým přitažlivým pilotem znovu setkat, byl v letecké bitvě zabit. Od té doby smuteční parte a jeho dopis s nabídkou sňatku nosila neustále u sebe.
Ve svých 18 letech se dozvěděla, že její otec žije v San Francisku a pracuje tam v místních loděnicích. Ihned se za ním rozjela a začala bydlet s ním. Začátkem roku 1943 se oba společně přestěhovali do Los Angeles. Nesmiřitelná hádka je však rozdělila. Otec trval na tom, že Elizabeth bude v domácnosti a starat se o její chod, jejím cílem byla filmová kariéra. Neústupný postoj obou dvou byl příčinou toho, že otec odjel žít do Camp Cooke v Kalifornii a Elizabeth Shortyová pro změnu do Santa Barbary. Zde byla 23. září 1943 zatčena pro přestoupení zákona zakazujícího požívání alkoholických nápojů. (Není bez zajímavosti, že v USA je dovoleno požívat alkohol až od 21 let). Součástí zatčení bylo i policejní fotografování a daktyloskopování. Z rozhodnutí úřadu pro mladistvé v Santa Barbaře byla poslána zpět k matce do Medfordu. Na zimu pravidelně odjížděla na ozdravný pobyt na Floridu, zřejmě k příbuzným a přes léto dlela v Medfordu a občasně si přivydělávala jako servírka.
Elizabeth Shortyová se začala přepychově a podle nejnovější módy oblékat a díky obdivu mužů všech věkových kategorií, se kterými se rychle seznamovala si zvykala na nový styl života. Ráda se nechávala zvát do luxusních restaurací na obědy a večeře, navštěvovala noční kluby a občas přespávala v drahých miamských hotelích.
V červenci roku 1946 se s konečnou platností rozhodla. Bez prostředků, avšak s plným kufrem přepychových šatů se znovu rozjela do Los Angeles s jediným cílem - prosadit se ve světě showbyznysu. Po tom však toužily tisíce mladých Američanek.
V Los Angeles přespávala v laciných ubytovnách na patrových postelích, kde za přespání platila jeden dolar. Od 13. listopadu do 15. prosince 1946 sdílela byt v Hollywoodu o dvou místnostech s dalšími osmi mladými ženami, které také toužily pracovat u filmu. Měly však to štěstí, že na rozdíl od Elizabeth Shortyové pracovaly alespoň jako koktejlové číšnice, telefonní spojovatelky nebo příležitostné hostesky. Jak bylo později od dívek zjištěno, Elizabeth navázala během dne a noci několik známostí s jediným cílem - najít někoho, kdo by ji pomohl k filmu. Spokojila by se i s prací modelky. Její tělesné proporce a atraktivní vzhled ji k tomu přímo předurčovaly. Elizabeth Shortyová totiž ztělesňovala ženský ideál 40. let stejně jako později o dva roky mladší Marylin Monroe, která se prosadila u filmu v roce 1950.
Dne 15. ledna 1947 krátce po desáté hodině dopoledne šla obyvatelka losangelské čtvrti Leimer Park paní Betty Bersingerová se svou tříletou dcerou k obuvníkovi pro opravené boty. Když procházela po jedné straně zastavěné ulice s tehdejším názvem Norton 39th Avenue, všimla si, že na protější straně ulice, která byla nezastavěna, leží v pase rozpůlená krejčovská figurína. Když přešla ulici, ihned poznala, že to není figurína, ale lidské tělo ženského pohlaví, zcela nahé a rozpůlené v pase. Okamžitě utíkala domů a zavolala policii.
Případu se ujali dva zkušení detektivové losangelského policejního departmentu - Harry Hansen a Finis Brown. Když přijeli na místo činu, nestačili se divit. Redaktoři všech místních novin byli už na místě činu a bezstarostně ničili stopy, jen aby získali "exkluzivní" a detailní fotografie mrtvoly. K nim se přidali zvědavci z řad místních obyvatel a dělníků z okolních staveb. Když se detektivům společně s přivolanou policejní posilou podařilo místo činu vyklidit, nebylo už možné získat žádnou upotřebitelnou stopu. Přesto však z nedostatku krve na místě činu určili, že zatím neznámá oběť byla na místo činu dovezena už mrtvá. Jediný svědek - roznašeč novin uvedl pouze to, že viděl nad ránem nějakou černou limuzínu, která projela kolem místa nálezu rozpůlené mrtvoly, ale nezastavila. V ranním šeru nerozeznal nejen značku vozidla, ale ani jeho typ.
Pro rychlé dopadení vraha požádala policie novináře o spolupráci při hledání svědků, kteří by mohli identifikovat mrtvolu nebo by policii mohli poskytnou důležité informace k objasnění případu. Novináři téměř všech 17 losangelských deníků však vzali případ zcela do svých rukou a začali pátrat na vlastní pěst. Přesto to však byla sama policie, která identifikovala oběť. Podle fotografie a otisků prstů vedených u policie v Santa Barbaře se jednalo právě o Elizabeth Shortyovou. Z černobílé policejní fotografie krásné ženy, jakož i z přiloženého popisu, který hovořil o tom, že měla alabastrově bílou plet, černé vlasy, a která byla nalezena zcela nahá bez známek života, novináři vytušili tučné sousto a neštítili se použít jakéhokoliv prostředku, hraničícího s lidskou bestialitou. Jeden z novinářů deníku Los Angeles Daily News zatelefonoval matce zavražděné do Medfordu a oznámil ji, že její dcera Elizabeth vyhrála v Los Angeles titul královny krásy. Aby údajně mohl napsat o Elizabeth atraktivní článek, potřeboval nějaké pikantnosti z jejího života. Máma zavražděné Elizabeth ji s radostí vyhověla. Radost však netrvala dlouho. O několik minut později matku navštívil policejní důstojník a oznámil ji, že její dcera se stala obětí vraha...
Mezitím proběhla soudní pitva zavražděné. Bylo konstatováno, že byla 1.65 m vysoká a vážila 52 kg. Měla extrémně špatný stav chrupu. Vadné zuby a mezery mezi zuby byly vyspraveny voskem (vlastní stomatologická vynalézavost zavražděné). Na zápěstí obou rukou a nad kotníky nohou byly známky odřenin, které svědčily o tom, že vznikly od provazu - byla tedy spoutána. Na hlavě měla řadu podlitin, které vznikly údery předmětem kulatého tvaru (tyčí). Znalci se přikláněli k závěru, že před smrtí visela spoutaná hlavou dolů a byla mučena. Její tělo bylo rozřezáno na dvě části. Vrah k rozřezání těla nepoužil nic víc, než jen "staromódní kuchyňský nůž a silnou paži". Tím samým nožem rozřízl dívce ústa téměř až k uším, čímž její obličej vzbuzoval dojem "usměvavého nepříčetného klauna"...
Další řezné rány byly nalezeny na hrudi a v podbříšku. Uříznuta byla i pravá bradavka. Na celém jejím těle ani v genitáliích se však nenašly stopy po spermatu. Tělo dívky bylo po vraždě pečlivě omyto a teprve potom odhozeno na Norton 39th Avenue. V závěru pitevní zprávy bylo uvedeno, že Elizabeth Shortyová alias Černá Dahlia (Jiřina) měla vrozenou vadu vagíny, která neumožňovala průnik mužského genitálu, čímž byla prakticky vyloučena klasická soulož. Bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení a traumatický šok zapříčiněný otřesem mozku.
Dne 25. ledna byla nalezena v popelnici u benzínové pumpy, vzdálené několik kilometrů od místa nálezu těla její černá lakovaná kabelka a jedna bota. Ani tento dodatečný nález nepřispěl k dopadení vraha.
Bez ohledu na pitvou zjištěná fakta, začali novináři šířit inormace o tom, že Černá Dahlie si na herečku hrála jenom proto, aby si získala náklonnost mužů a pak sexuálními službami získala od nich peníze k luxusnímu životu. Zneužili k tomu i skutečnou losangelskou prostitutku stejného jména - Elizabeth Shortyovou... Policie musela mlčet. O tom, že do vagíny Shortyové nelze proniknou věděla jen ona a vrah...
K vlastnímu vyšetřování vraždy Elizabeth Shortyové se losangelská policie dostala až za několik dnů. Do té doby se v rámci "spolupráce police s tiskem" potulovali po policejních kancelářích novináři, seděli u stolů vyšetřovatelů, brali za ně telefony a řadu tipů od veřejnosti nepředali policistům, ale sami se horlivě ujímali "vyšetřování". Jak mnohem později sebekriticky přiznal jeden z redaktorů deníku Los Angeles Herald Express - nebude-li vrah dopaden, jednoznačnou vinu na tom bude mít bohužel tisk... K těmto závěrům došlo i vyšetřování losangelské prokuratury. Novináři byli hlavní příčinou toho, že policie nezískala nejen plnou kontrolu na tokem informací, ale i kontrolu nad samotnými důkazními prostředky.
Policie ztratila spoustu času také prověřováním stovky anonymních udání. Jen na čtení dopisů a zhotovování výpisů z nich muselo být nasazeno několik policistů. Další stovky telefonátů pocházely od duševně chorých, psychicky labilních osob či od samotných hereček s hysterickými sklony. Stávalo se, že policejní úředníci museli vyjíždět k jedné oznamovatelce i několikrát denně. V každém muži, kterého oznamovatelka potkala totiž viděla vraha... Stačilo k tomu málo - v tisku neustále opakovat, že vrah nebyl zatčen, tudíž "vrah chodí mezi námi". Hysterie neznala mezí. Hysterickou atmosféru kolem vraždy Shortyové vystihl detektiv, který pracoval na případu až do svého důchodu. Doslova uvedl: "Je neuvěřitelné, kolik lidí označilo za vraha svého příbuzného"...
Když policie po několika dnech dostala případ pod kontrolu a "odřízla" tisk od informací, vztahující se k osobnosti zavražděné, došlo ke zklidnění veřejnosti. Novináři totiž přestali mít přísun nových informací, se kterými by mohli spekulovat a ohromovat veřejnost. I náklad tisku poklesl. Znovu však stoupl 24. ledna. Neznámý hlas v redakčním telefonu listu Los Angeles Herald Express oznamoval, že novináři polevují v úsilí při pátrání po vrahovi Černé Dahlie a proto zítra redakce obdrží poštou balíček s novými důkazy. Druhý den skutečně přinesl redakční poslíček zásilku, obsahující několik drobných osobních věcí Elizabeth Shortyové, pár jejich fotografií, různá jména psaná na kouscích papíru, ale i její rodný list a kartu sociálního zabezpečení. Nechyběl ani dopis s návrhem sňatku od zahynulého pilota Matthewa Gordona a jeho úmrtní list. Zásilka silně zapáchala benzínem. Policie po rozsáhlém vyšetřování došla k závěru, že zásilku odeslal některý z redaktorů uvedeného deníku, který se jako jeden z prvních dozvěděl od policie jméno zavražděné, vypátral její bydliště, prohrabal její věci a všechny, kromě šatů si odnesl s sebou. Víc osobních věcí v malém bytě s osmi dalšími nájemnicemi ani mít nemohla. Benzínem se pak snažil zničit případné daktyloskopické stopy.
Ještě o mnoho měsíců později přicházely na adresu všech losangelských deníků různé vzkazy, jejichž text byl složen z vystříhaných novin a oznamovaly "nové" informace k případu, nejčastěji však udání konkrétního člověka. Kromě toho policie také zaznamenala na 50 případů "samoudavačství". Paradoxně tak museli policisté "podezřelému" pracně dokazovat nikoliv účast na vraždě, ale jeho naprostou nevinu"...
Elizabeth Shortyová nedosáhla popularity v USA a dalších zemí světa svým hereckým talentem, nýbrž krutou smrtí neznámým sadistický vrahem. O jejím osudu bylo napsáno několik knih i televizních hororových seriálů. Naposledy se příběhu zhostil americký režisér Brian De Palma a v roce 2006 byl uveden do kin jeho snímek The Black Dahlia.
Pochována je na hřbitově Mountain View v Oaklandu (Kalifornie). Dodnes je její hrob pečlivě udržovaný. V Medfordu, kde vyrůstala, postavila historická společnost v roce 1993 na její paměť velký pomník. Ulici, kde bylo v polovině ledna 1947 tělo Elizabeth Shortyové nalezeno, se dodnes přezdívá "Black Dahlie street". V luxusním losangleském hotelu s názvem Millennium Biltmore, který údajně má 1.000 pokojů a apartmán na 24 hodin stojí 5.000 dolarů, je možné spatřit duch Elizabeth Shortyové. Ovšem pod podmínkou, že se host ubytuje v horních patrech hotelu...
Z případu se stal mýtus, který s uplývajícím časem na sebe nabaloval nové až absurdní teorie, které jsou dodnes v různých dokumentech a diskusních pořadech přemílány. Jedna z nich například tvrdí, že Shortyová byla lesbičkou a udržovala intimní styky s Marylin Monroe... Původci těchto teorií nejsou historici nebo kriminalisté, ale novináři a spisovatelé. Historik ani kriminalista by s takovou neověřenou informací vůbec nepracoval.
Z policejního i kriminalistického hlediska je nutno zdůraznit, že účast médií při objasňování zločinů spáchaných neznámými pachateli je nezastupitelná. Nesmí se však připustit bulvarizace případu. Je nutno velice pečlivě zvážit, které informace k dopadení pachatele jsou pro policii relevantní, a které naopak mohou být redaktory toužícími po senzaci zneužity. Bohužel, citlivé a neověřené informace často "vynášejí" i samotní policisté ukrývající se za slovní formulí oblíbenou u novinářů - "zdroj, který nechce být jmenován". Několik policistů bylo dokonce souzeno za to, že informace a citlivé policejní materiály se pokoušeli zpeněžit. Je nutné také počítat s tím, že na policejní výzvu se ozve celá řada lidí s domnělými nadpřirozenými schopnostmi včetně psychopatů a jiných duševně postižených osob, které se chtějí i přes svůj handicap stát slavnými. Smutnou kapitolu pak tvoří lidé, kteří bez jediného důkazu nebo indicie anonymně obviňují jiné, jenom aby jim způsobili potíže nebo problémy...