Martin Lecián
Narozen 31. října 1900 Předměstí u Uherského Ostrohu - popraven 6. října 1927 v Olomouci
Nebezpečný vojenský zběh, zloděj, kasař a vrah se stal ve své době legendou českého zločinu. Ještě za jeho života harmonikáři, houslisté a flašinetáři obcházeli dvory pavlačových domů a na známé melodie zpívali "dojemné písničky o Leciánovi, doprovázené příslušnými obrázky". Lecián legendě uvěřil a sám se nakonec stal i její obětí. Rozsudek trestu smrti byl vykonán na dvoře olomouckého divizního soudu katem Leopoldem Wohlschlagerem v ranních hodinách dne 6. října 1927.
Lidová legenda ho líčila jako "krásného, štíhlého, elegantního a dětsky mile se smějícího lupiče-kavalíra, který odvážně vylupoval trezory bohatých a mistrně se vyhýbal tvrdému úderu ruky spravedlnosti"… Skutečnost však byla zcela jiná. Už s jeho výchovou byly značné problémy, a tak se brzy dostal do polepšovny. Tam byl až do svých osmnácti let. Téměř okamžitě po propuštění z polepšovny začal krást a byl tehdejším krajským soudem v Uherském Hradišti dvakrát trestán. Během vojenské služby pak celkem pětkrát zběhl. Naposledy 10. prosince 1926. Když byl po 134 dnech svého útěku za dramatických okolností zadržen, kladlo se mu za vinu, že spáchal celkem 104 trestných činů, včetně 10 vražd "z části dokonaných a z části ve fázi nedokonaných". Mezi jeho oběti patřil i četnický strážmistr Antonín Stuchlý, kterého zastřelil při náhodné kontrole dokladů.
Leciánem zavražděný Antonín Stuchlý
Rozsudek o trestu smrti byl vynesen 3. září 1927. V jeho odůvodnění bylo uvedeno, že Lecián střílel a vraždil jen proto, aby nebyl dopaden. Ze zatčení měl nesmírný strach. Nikdo se k němu nemohl přiblížit bez hesla: "Jedna červená růže", jinak okamžitě sahal po zbrani. Trest smrti Martin Lecián - ke zděšení svého bezmocného obhájce, se kterým odmítl od začátku procesu komunikovat - přijal a ještě v soudní síni požádal prezidenta republiky o milost. Proti zvyklostem se proti rozsudku totiž neodvolal…
Mýtus a legenda o "nepolapitelném loupežníkovi" se výslechem svědků, znalců i samotným chováním a výpověďmi Leciána začala rozplývat. Na dotazy soudu odpovídal zmateně, případně nesrozumitelně odpověděl: "Nemohu si vzpomenout." Veřejnost se na proces těšila a Lecián ji zklamal. Byl zklamán i samotný Lecián. Nikdo mu netleskal, nikdo ho neobdivoval. Jeden z novinářů si ve svém článku posteskl: "Nelze uvěřit, že Lecián zdaleka nevypadá tak, jak to svými skutky dokazoval…" Vyšetřováním vyšlo najevo, že nebyl kasařem, před kterým by "žádná pokladna neodolala", jak to o sobě hrdě tvrdil. Napadal pouze trezory zastaralé konstrukce, vyrobené v druhé polovině XIX. století. Při překonávání těchto typů trezorů měl Lecián značné dýchací potíže. Trpěl totiž tuberkulózou a popel, který byl vsypáván mezi stěny trezoru, ho neustále dráždil ke kašli. Proto si ústa omotával mokrým šátkem, který byl vždy nalezen vedle neodborně "rozpárané" kasy…
Hrubým násilím otevřený trezor
V noci z 25. na 26 září se však stalo něco neuvěřitelného. Leciánovi se přes veškerá bezpečnostní opatření podařilo z cely uprchnout a zmocnit se pušky, kterou smrtelně zranil 20letého strážce vojenského vězení. Na chodbě věznice se pak rozpoutala přestřelka, při níž bylo vystřeleno přes 100 ran. Teprve po zjištění, že z budovy není možné uniknout, se Lecián vzdal.
Bez ohledu na zjištěná fakta se v tisku opět objevily články, které postavu zločince a zabijáka glorifikovaly, poukazovaly na jeho "odvahu" a dávaly prostor pro další mýty. Tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že události dostaly rychlý spád. Za sedm dnů po krvavé události - 3. října 1927 - podepsal prezident republiky T. G. Masaryk rozhodnutí, jímž zamítl jeho žádost o milost. O tři dny později byl Martin Lecián popraven. Byla to poslední poprava legendárního kata Leopolda Wohlschlagera.
Poznámka autora "Muzea zločinu":
Fotografii Martina Leciána si doslova vymyslela redakce časopisu "Týden" pod přímým dohledem
výkonného ředitele Daniela Köppla. Stalo se tak v 37 čísle, které vyšlo 5. září 2016. Autoři článku "Nejznámější vrazi české historie", pod kterým jsou podepsaní Ondřej Frej, Jakub Kvasnička a David Jaroš kromě toho, že vykradli z tohoto "Muzea zločinu" celkem 8 fotografií, pod jednu fotografii (strana 35) přidali portét nezmámého muže s popiskem "Martin Lecián". Tento muž neměl s Leciánem zhola nic spoléčného ! Jen některým novinářům časopisu "TÝDEN" je tedy asi jasné právnické přísloví psané latinsky "IN DUBIO PRO REO"... Ze čtenářů pak dělají doslova voly.
Fotografie Leciána podle časopisu Týden
Pravá Leciánová fotografie z jeho spisu
Jazyková úprava: Jan Zachrla, Česká Lípa Jan Zachrla