Jak se kdysi sedělo...

historický pohled na vězeňství

Naši předkové si s gaunery hlavu nijak nelámali. Po procedurách na mučidlech končili zlotřilci zpravidla na špalcích či na šibenicích nebo v horších případech na stromech, které byly zrovna k dispozici. Kriminály určené k výkonu několikaletých trestů, tak jak je známe dnes, ve středověku téměř neexistovaly a dokonce nebyl ani zájem je zřizovat. Málokdy se totiž našla osoba, která by chtěla náklady na jejich provoz hradit.

Pokud nějaké věznice existovaly, sloužily pouze k zajištění delikventa po dobu vyšetřování (mučení) a k zamezení jeho útěku před popravou. Často to byla skladiště, sklepy k úschově potravin apod. Mylná je představa, že to byly právě pověstné hradní hladomorny, kde byl vězeň, kromě omezení na svobodě navíc trápen hladem. Jen zcela ojediněle byly v minulosti vynášeny rozsudky trestu smrti vyhladověním. Pokud k tomu došlo, byl delikvent vždy zazděn.

Mnozí šlechtici však šli i cestou "prevence". Najali si katy a poskytli jim ubytování a stravu, což také halasně dali veřejnosti najevo. Neustálá dostupnost kata na panství měla jediný cíl - potenciální zločince z řad poddaných zastrašit. Příkladem je Mikuláš z Bubna, žijící v 16. století, který si najal kata kvůli pytlákům, kteří mu řádili v okolí jeho hradu Litice, a prý dosáhl úspěchu.

Hladomorna plnila také funkci vězení

Vznik "soukromých" věznic úzce souvisí s udělováním výsad a přenášením soudních pravomocí z panovníka na nižší šlechtu. Tento typ věznic sloužil nejen k výkonu práva, ale také k vyřizování si účtů mezi znesvářenými rody či odbojnými příslušníky rodiny. Vězeňský režim byl v takových případech určován pouze rozmary věznitele, přičemž - jak historie dokazuje - někteří z nich neměli v tomto ohledu s fantazií žádné problémy. Rovněž i důvody uvěznění jsou z dnešního pohledu přinejmenším "diskutabilní". Například jistá paní Eliška z Komařic, žijící v 16. století, byla svým mužem šlechticem uvězněna pro "hubatost".

Ve sklepeních hradu Kumburku byla ve stejné době vězněna plných 10 let svobodná Eliška ze Smiřic za to, že prožila milostné dobrodružství s mužem prostého selského rodu. Zcela běžně byli zavíráni zpupní synové a dcery šlechtických rodů, kteří odmítli sňatek s partnerem sjednaným rodiči. Stejnými nebo podobnými historkami oplývá snad každý náš hrad.

Funkci státního vězení plnily ve středověku královské hrady a vojenská opevnění, kam se zpravidla dostali pouze prominenti z vyšších společenských vrstev. Poměrně rozsáhlé vězeňské prostory měl i Pražský hrad. Kromě Černé věže či Daliborky se věznilo i ve sklepních prostorách hradu, kam ústilo potrubí z latrín. Padající fekálie z horních pater hradu se tak staly nenákladným prostředkem k zostření trestu, nehledě na potupný smysl panovníkovy osobní potřeby, který vězeň rozhodně nemohl přehlédnout. Přesto si někteří tamní prominentní vězňové asi nežili špatně, o čemž svědčí událost z roku 1570. Jistý Ladislav, svobodný pán z Prostiboře, odsouzený za svedení řady poddanských dívek, přerazil nad korbelem vína o hlavu spoluvězně loutnu.

Vyšetřování zločinů a přestupků"

Ke královským hradům patřil i Křivoklát, kde byli po bitvě na Bílé hoře vězněni někteří protestantští páni. Ti si stěžovali, že po pěti jídlech k obědu a k večeři dostávají jen čtyři žejdlíky piva. Na stravu si stěžovala i manželka anglického alchymisty Edwarda Kelleyho, která byla na Křivoklátě uvězněna společně s manželem za vlády Rudolfa II. Uváděla, že k jídlu dostává hovězí maso, které nesnáší a "jísti nemůže".

Pro středověk je ostatně příznačné, že hlavní a rozhodující roli při realizaci práva a nakonec i při samotném výkonu trestu sehrávalo společenské postavení delikventa. Teprve francouzská revoluce jako první v Evropě nastolila zásadu rovnosti všech před soudem i při výkonu trestu prostřednictvím pojmu "občan" a tuto zásadu zrealizovala nástrojem vskutku originálním - gilotinou.

S rozvojem měst se také rozšiřovala městská práva, udělovaná panovníky s patřičnou okázalostí. Do roku 1756 získalo právo hrdelní - tedy vynášet a vykonávat tresty smrti - celkem 383 měst, městysů i malých obcí. Neuvěřitelné množství hrdelních soudů ve srovnání s tehdejším počtem obyvatel mimo jiné naznačuje, že naši předkové měli se zločinností značné problémy.

Pokud město chtělo uplatnit vydobytá práva, nezbývalo radním nic jiného, než zřizovat městské věznice nejen podle společenského postavení delikventa, ale i podle závažnosti činu. Kromě hrdelních zločinů, mezi něž patřily vraždy, krvesmilství, zlehčování mincí (padělání peněz), čarování, loupeže, závažnější krádeže apod., bylo nutné také řešit dlouhou řadu méně závažných trestných činů a přestupků, jakým byly případy výtržnictví, opilství, podvodů (šizení na jakosti a váze), neplacení dluhů včetně pomluv a urážek na cti.

Jeden z doporučeného způsobu výslechu

Tak vznikly v podstatě tři druhy vězení. Vězení "lehké" bylo určené výhradně pro měšťany. Od 16. století se do těchto věznic zavírali i dlužníci. Pro tuláky, žebráky a poddané z okolí města bylo určeno vězení "těžší", zvané birdovna, zadní šatlava, zadní světnice nebo zadnice. Proti útěku byli vězni zajišťováni okovy či připoutáním řetězy ke zdi. Do vězení "nejtěžšího" (dolní světnice, sklep, žalář) se umísťovali delikventi, jímž hrozil trest smrti. Tento typ vězení byl však zřizován jen ve větších městech, zpravidla v různých sklepeních. Vězeň se do místnosti spouštěl po lanu otvorem ve stropě a tímto způsobem mu byla podávána i strava. Jediným stálým inventářem byla v lepších případech kupka tlející slámy a nádoba na výkaly. Tehdejší filozofie trestu byla totiž vedena zásadou nikoliv nápravy delikventa, ale tvrdé odplaty za spáchaný skutek.

Pohled do kronik a městských knih však nutí čtenáře pozměnit vžitou představu o krutostech a hrůzách středověkých žalářů a zvláště pak šatlav. Ne vždy se přísně trvalo na tehdejších obecných zásadách trestu nebo nařízeních a instrukcích daných vrchností. Zásluhu na tom měly nejen rozdílné přístupy soudů ke spravedlnosti, ale mnohdy i prostá neexistence podmínek k realizaci "výkonu práva a spravedlnosti" či jen pouhý lidský šlendrián.

Měšťané si například mohli donést do "výkonu trestu" peřiny, teplé oblečení a dokonce i vlastní nádobí. Návštěvy byly povoleny po celý den všem rodinným příslušníkům a přátelům, takže v šatlavách panoval čilý společenský ruch. Každé ráno bylo možné vidět, jak do vězení pro měšťany chodí ženy a služky a uvězněným nosí v koších jídlo a v konvicích pití. Bylo rovněž zcela běžné, že si přestupce mohl objednat, zaplatit a přinést stravu a pití z blízkých hospod.

Mužská trestnice v Praze

Tato praxe byla také příčinou mnoha incidentů. Horažďovická městská rada v roce 1598 napomínala svého rychtáře, že se ve vězení dějí "veliké neřády". Zvláště mu pak vytýkala, že sousedé chodí do vězení, kde s "vězni žerou a pijí a potom pranice se sbíhají". V Lounech dokonce vsadila městská rada některé sousedy do vězení, protože do šatlavy "svévolně chodili a tam pili a hráli".

Podobné záznamy obsahují kroniky i v jiných městech. V Kutné Hoře bylo rychtáři dokonce povoleno, aby si přivydělával provozem "šenku pro pohodlí vězňů". Dokument z roku 1581 se zmiňuje o "mejdanu" v pražské staroměstské věznici, při kterém správce nestačil do šenku "lítat" pro pivo. Proto mu museli s donáškou piva vypomáhat i někteří vězni. O několik let později témuž správci městská rada vyčetla, že šatlavu proměnil v hospodu. Nejenže tam čepoval pivo, ale dokonce vězňům vařil jídla na objednávku. Tyto poměry přiměly kolínskou židovskou komunitu k tomu, že si v roce 1611 postavila své vlastní vězení, neboť městské vězení považovala za pelech nectností, kde se vězni "spíše horšili, než napravovali".

Muži ve vězení derou peří - 20. léta minulého století

Chudí vězňové to ovšem měli mnohem složitější, zvláště pak zela-li městská pokladna prázdnotou. Za halasného pokřiku spouštěli z oken na provázcích sáčky a vyzývali kolemjdoucí, aby jim darovali zbytky jídla. Když jim kolemjdoucí nevyhověl, snesla se často na jeho hlavu sprška nepublikovatelných nadávek. Jsou známy případy, kdy ženy biřiců žebraly u kostelů na stravu vězňů. V Pardubicích byli vězni v poutech vedeni po rynku, aby si sami vyžebrali jídlo. Jindy bylo přistiženo celé osazenstvo městského vězení, jak za městskými branami svorně loví v rybníku ryby a vodní drůbež. Když jeden z vězňů v roce 1591 uprchl z manětínské věznice a byl později chycen, zdůvodňoval svůj útěk "hladem nesmírným". Městská rada takové vysvětlení považovala za dostačující. Více stravy dostávali vězňové zpravidla jen o svátcích a výročních trzích.

Vskutku perné chvíle pro vězně a jejich dozorce přinášelo zimní období. Příčinou byl nedostatek peněz na otop. Je znám případ, kdy zimou probuzený vězeň vnikl do místnosti, kde spal biřic se svou ženou. Ten však nemínil trpět přítomnost vězně u svého lože a snažil se ho z místnosti vykázat. Biřic s vězněm, který odmítal z tepla odejít, se nakonec popral a teprve za přispění biřicovy ženy a dalších vězňů byl zimomřivý muž odvlečen zpět do chladné kobky. Mnoho věznic a budov v jejich okolí také v zimě vyhořelo. Vězni totiž zapalovali vše, co bylo po ruce, jen aby se alespoň trochu ohřáli. Někteří biřicové, poučeni z podobných případů či z lidského milosrdenství, brali vězně na noc do svých vytopených příbytků.

Vězni museli pracovat i při úklidu

Ke změnám ve vězeňství došlo po třicetileté válce. Z kasáren, pevností a zrušených klášterů se stávaly státní věznice. Jednotně se začaly zavádět sešívané trestanecké obleky. Čím těžší zločinec, tím strakatější oděv. Vězňům se holila půlka hlavy a vypalovala znamení. Později byla do vězení dávána sláma na ležení, nastavěny pryčny, byly zřizovány postupně dřevěné a pak železné postele. Kromě nejtěžších zločinců se do vězení zavírali i sirotci, duševně nemocní lidé a tuláci. Začal se omezoval i trest smrti a byl nahrazován vyhnanstvím, galejemi, trestem ukování a vláčení lodí. Přesto je z této doby známa řada instrukcí, které prozrazují, že vždy nebylo vše tak, jak býti mělo. Jedna instrukce strikně zakazovala dozorcům, aby se s vězni opíjeli. Bylo také vydáno nařízení k prohlížení všech nočních nádob (nočníků). Obsah se mohl vylít teprve poté, co byla nádoba prohlédnuta. Staly se totiž případy, že se vězňové prokopávali z vězení a vyhrabanou hlínu sypali do nočníků.

V červenci 1765 byl v důsledku centralizace státní moci počet měst, kde mohl člověk přijít o hrdlo, snížen z 383 na 29. Krátce nato došlo i ke zrušení mučení při výslechu. Zásadním zlomem se však stal rok 1787, kdy císař Josef II. vydal trestní zákoník, kterým se měnila dosavadní filozofie trestů. Současně, byť na krátkou dobu, byl zrušen i trest smrti (1787 - 1803). Už předtím, za Marie Terezie, bylo vězňům, kteří byli zdraví, měli více než 20 let a dobré chování, umožněno týdně vykouřit dva doutníky nebo 6 cigaret.

V roce 1850 pak došlo v českých zemích k reorganizaci soudnictví a k zestátnění vězeňství. Byly nastoleny nové zásady, jako je nezávislost soudců, účast veřejnosti u soudů prostřednictvím porot, odloučení vězeňství a soudnictví od veřejné správy, včetně ujednocení výkonu trestu.

zpět