1839 je považován za rok vynálezu fotografie. Ve svých počátcích byla nazývána podle francouzského vynálezce L. J. M. Daguerra daguerrotypií. Mezi hlavní nevýhody daguerrotypie patřila malá citlivost ke světlu, vysoká cena jednoho snímku (asi dnešních 800,- až 1.000,- Kč) a nemožnost dalšího kopírování. Přesto o dva roky později oznámil francouzský tisk, že "pařížská policie nechává daguerrotypovat obličeje všech zločinců, kteří ji padnou do ruky a přikládá tyto portréty ke spisům. Pokud pak některý z viníků, mezitím propuštěným na svobodu, opět spáchá přestupek, dodá se jeho podobizna policejním agentům, kteří ho pak snadněji a rychleji vypátrají..."

Tento první zaznamenaný případ využití fotografie pro policejní účely se stal později impulsem k zakládání rozsáhlejších fotoalb zločinců. V Praze bylo policejní album založeno v roce 1895. Pro lepší přehlednost a detailnější klasifikaci byli například zadržení zloději fotografováni i s odcizenými předměty. Samotné fotografování zločinců se však neobešlo bez konfliktů. V roce 1863 si londýnští policejní úředníci stěžovali, že "mnozí zloději se fotografování velice brání..." Tento problém je i dnes občas aktuální. Dokazují to policejní fotografie některých příslušníků teroristické skupiny RAF, na kterých je vidět - kromě úmyslně zpitvořeného obličeje - i část policistovy ruky, která drží pevně za vlasy teroristovu hlavu...

Snahou předchůdců dnešních policejních fotografů bylo zachytit veškeré detaily a charakteristické znaky obličeje na jednom snímku. Proto za záda fotografovaného zločince umístili zrcadlo v určitém úhlu tak, aby objektiv zachytil nejen jeho tvář zepředu (en face), ale i v zrcadle jeho odražený profil. Teprve francouzský kriminalista Alphons Bertillon (24.4.1853 - 13.2.1914) - zakladatel kriminalistické antropometrie - ve své brožuře "La photographie judicaire" vydané v roce 1890 navrhl fotografovat hlavu zločince samostatně z různých poloh. Sám také pro tento účel zkonstruoval otáčivou židli. Jeho návrh se ujal, byl zaveden do policejní praxe a princip třípolohové židle pro fotografování pachatelů trestné činnosti se do dnešních dnů prakticky nezměnil. V Praze byl 14. října 1895 podle těchto pravidel fotografován první pachatel - zloděj Josef Štefel. Byl prvním zločincem, zařazeným do právě vznikajíí fotografické sbírky. Fotografii pořídil policejní fotograf nadstrážník Antonín Fridrich (na fotografii vpravo). Jen pro zajímavost. Na níže zobrazených třídílných kriminalistických fotografií je zachycen dnes již nežijící 75 krát trestaný recidivista. Poprvé byl trestán ke konci roku 1923. Jeho "parketou" byly převážně kapesní a jiné krádeže.


           třídílná kriminalistická fotografie pachatele krádeží z roku 1945              tentýž pachatel o 22 let později

Od roku 1859 se začala pořizovat fotodokumentace místa činu. Díky ní se poprvé v roce 1883 podařilo u londýnského soudu vyvrátit nepravdivé výpovědi obžalovaných. O deset let později se do policejní praxe zavedlo fotografování stop. Už tehdy byly pořizovány nejen orientační a situační fotografie, ale i fotografie otisků prstů, stop po výstřelech, nástrojích či stopy krve.

První pokusy v oblasti kriminalistické expertizní fotografie byly prováděny již v roce 1869. Cílem pokusů bylo prokázat fotografickou cestou falšování dokumentů a zviditelňování "tajného" písma. Přestože první "tajný detektivní" přístroj pro skryté fotografování osob zkonstruoval již v roce 1860 Němec Bertsch, teprve po uvedení tzv. suchých desek a filmů na trh (1873) došlo k jejich miniaturizaci a k širšímu rozšíření.

americké "detektivní" kamery vyráběné sériově kolem roku 1885
S neuvěřitelnou vynalézavosti pak byly přístroje montovány do různých "nenápadných" předmětů. Enjalbertův fotorevolver, zkonstruovaný v roce 1882 pro "tajné" fotografování měl ve válcovém zásobníku 10 fotografických desek formátu 16x16 mm, které se po každém stisku spouště postupně otáčely a exponovaly. Optika byla zabudována v krátké hlavni. Pro svůj vzhled byl tento typ přístroje prakticky nepoužitelný. Přesvědčil se o tom i Angličan Thomas Skaife, který chtěl vyfotografovat britskou královnu Vikt orii při návštěvě Křišťálového paláce v Hyde Parku. Jakmile fotorevolver vytáhl, vrhli se na něho policisté, srazili ho k zemi a spoutaného ho dovlekli do budovy policejního okrsku, kde se po důkladné prohlídce předmětu "nedorozumění" vysvětlilo...

Jiné přístroje byly zakamuflovány v knihách (výrobce Goerz 1885), v buřince (Mendoza 1884), v cestovní holi (patent zvaný Ben-Akiba, Paříž 1903) či kapesních hodinkách (Lancaster 1886). Výrobou detektivních kamer se v této době zabýval také český výrobce Josef Vojta. Několik jeho exemplářů je uloženo v Technickém muzeu v Praze.

Přes všechna bohatství nápadů byly výsledky velmi žalostné. Příčina tkvěla v malé světelnosti tehdejších objektivů a v absenci vysoce citlivých negativních materiálů s malou zrnitostí. Podrobnosti tak důležité pro detektivní práci se totiž nedaly z malých obrázků rozeznat. Teprve v polovině tohoto století došlo opět k renesanci detektivních kamer, tentokrát v podobě zapalovačů, krabiček od zápalek nebo cigaret či spon do kravat. V roce 1981 vyrobil Ital Gian Paolo Ferro 20 kusů fotopřístrojů zabudovaných do zlatých prstenů. Stejné či obdobné kamufláže byly a jsou také používány při zpravodajské a špionážní činnosti.

Rovněž tak automatické monitorování prostoru pomocí fotografického přístroje (fotorobot) není v žádném případě vynálezem nedávné doby. V roce 1893 byl tímto způsobem zachycen při činu a později identifikován bankovní lupič v New Yorku. Na základě verdiktu soudu, který fotografii uznal jako "korunní" důkaz byl popraven na elektrickém křesle.

S rozvojem techniky a chemie se zdokonalovala nejen konstrukce fotografických přístrojů, ale vyvíjely se i nové technologie zpracování fotografických materiálů. Začátkem 50. let došlo k masovému rozšíření tzv. instantní, neboli "okamžité fotografie" systému Polaroid Land, který umožňuje zhotovení barevného snímku několik sekund po stisknutí spouště, a to bez použití laboratoře. V kriminalistice se tyto přístroje využívají při expertizní činnosti, zejména pak ve spojení s optickými nebo elektronovými mikroskopy, případně s jinou přístrojovou technikou.

Kriminalistická fotografie bude i přes nesporné výhody videa, nadále základním prostředkem pro dokumentaci trestné činnosti a výsledků expertizního zkoumání. Zatím zcela nezastupitelné místo má pak v oblasti kriminalistických evidencí (fotoalba zločinců, předměty kulturního dědictví a pod.). Jedno je však jisté. I některé modely dnešních špičkových přístrojů dříve či později skončí v muzeích a na sběratelských burzách...

©JUDr. Miloslav Jedlička

zpět