Leopold Wohlschlager

c.k. rakousko-uherský a později československý státní popravčí
Narozen v roce 1855 v Osijeku (Chorvatsko) – zemřel 1929 v Praze

Leopold Wohlschlager byl za Rakouska-Uherska jeden z pěti popravčích pro tehdejší monarchii s určením pro České země. Další popravčí měli svá sídla ve Vídni, Budapešti, Osijeku (Chorvatsko) a Štýrském Hradci. Po roce 1918 se pak stal i státním popravčím pro Čechy a Moravu v tehdejší Československé republice. Za svůj život provedl celkem 24 exekucí.

Otec Leopolda Wohlschalgera žil v Osijeku a vlastnil hospodu. Když měl mladý Leopold 6 let, jeho otec za nejasných okolností zemřel (snad byl zavražděn). Jeho matka se znovu provdala za Jana Křtitele Pippigera ze Zagrebu, který byl čalouníkem a od svých 27 let popravčím z "tradice" - stejné povolání ve Štýrském Hradci vykonával i jeho otec a v Osijeku též jeho starší bratr (Pippiger měl 15 sourozenců). V roce 1865 požádal Pippiger o přeložení do Vídně, protože tamní kat zemřel. Místo do Vídně byl však přeložen do Prahy a císařským dekretem ze dne 21.11.1865 jmenován c.k. popravčím pro okres vrchního zemského soudu v Království českém.

První popravy se Leopold Wohlschlager (někteří autoři uvádí Wohlschläger) zúčastnil jako pomocník svého otčíma ve svých 15 letech. Došlo k ní brzy ráno 8. září 1871 na vojenském cvičišti v Plzni-Borech. Za silné asistence vojska a 15.000 davu byl popraven cikán Jan Janeček zvaný Serynek, dvojnásobný vrah a lupič, který se svou jednadvacetičlennou cikánskou tlupou rok a půl sužoval téměř celé západní Čechy. Mladý adept na popravčího měl hned několik úkolů. Den před popravou pomáhal stavět šibenici a upravovat místo kolem ní. Při samotné popravě tahal společně s dalším pomocníkem do výšky lano s tělem odsouzence. Večer se pak podílel na snímání oběšence a jeho uložení do hrobu vykopaného u šibenice.

V noci se pak k hrobu se svým otčímem a dalším pomocníkem opět vrátil. Na příkaz soudu museli tajně tělo popraveného vykopat a převézt na jiné místo. Úřady totiž zjistili, že v lesích v okolí Plzně táboří tlupy cikánů a mají v úmyslu Janečkovo tělo vykopat a odvézt… Tato poprava je označována jako poslední veřejná poprava V Českých zemích. Jde o nepřesnou informaci. Skutečně poslední veřejná poprava se konala 22. května 1946 před pankráckou věznicí v Praze. Toho dne byl za účasti několika tisíc lidí popraven nacista K.H. Frank…

V době své první účasti na popravě se Wohlschlager učil zlatníkem u zlatnického mistra Studeného v Konviktské ulici na Starém Městě pražském a žil se svou matkou a otčímem v harmonickém vztahu v Platnéřské ulici. Jan Křtitel Pippiger měl rád nejen svou rodinu, ale i společnost a sám byl dobrým a veselým společníkem. Velmi často docházel do hostince Černý pivovar a nikomu z hostů nevadilo, že čas od času popravil nějakého člověka. Svou profesi kata dokonce veřejně prezentoval i vizitkou na dveřích svého bydliště. Před každou popravou podal odsouzenci ruku a dodal: "Jsem opravdu rád, že vás poznávám. Škoda, že naše známost nepotrvá dlouho"…

Dne 6. prosince 1872 zemřela po osmidenní nemoci paní Pippigerová (vlastní matka Leopolda Wohlschlagera) a Jan Křtitel Pippiger byl zatčen a uvězněn pro podezření, že svou ženu otrávil jedem. Ve vězení zůstal plných 6 dnů než se zjistilo, že paní Pippigerová zemřela po požití zkažených jitrnic. Mezitím byla pochována, aniž by se její muž mohl zúčastnit pohřebního obřadu. Z vězení se vrátil jako psychicky zlomený muž.

Jan Křtitel Pippiger zemřel 15. ledna 1888 ve věku 50 let. Den před svou smrtí stačil v Kutné Hoře ještě popravit v jeden den bratry Augusta a Karla Přenosila, kteří ubodali četníka, který je přichytil při pokusu o vloupání. Za 23 let aktivní činnosti "ve službách spravedlnosti" celkem popravil 50 zločinců…

Na uvolněné místo se přihlásilo 28 uchazečů s různými profesemi, mezi nimiž nechyběl ani řezník, voják či několik neúspěšných studentů medicíny. Pražský trestní soud svým rozhodnutím ze dne 24. června 1888 ustanovil do funkce následníka zemřelého popravčího - 33letého zlatníka Leopolda Wohlschlagera. Jmenování podepsal president vrchního zemského soudu v Praze Rumler von Aichenwehr. Základní plat byl stanoven na 800 zlatých ročně a za každou popravu mu mělo být vyplaceno dalších 25 zlatých.

První samostatně vedenou popravu provedl Leopold Wohlschlager dne 11. října 1895 na dvoře Zemského trestního soudu na Karlově náměstí v Praze. V ten den přišel "úředně" o život 22letý horník Antonín Hofmann, který na šachtě v Březových Horách u Příbrami zastřelil hutního inspektora Karla Rejta a naddůlního Kajetána Čermáka, protože v nich viděl "vykořisťovatele"… Samotný motiv činu lze označit za národnostní či politický. Antonín Hofmann byl znám jako uvědomělý Čech a často kritizoval inspektora Rejta, který se prohlašoval za Němce a českým horníkům nadával a urážel je. Konflikt vyvrcholil tím, že Rejt se postaral o to, aby Antonín Hofmann a jeho otec byli z práce vyhozeni. Mladý Hofman si pak zakoupil revolver a Rejta v kanceláři zastřelil. Čermák pak přišel o život proto, že s Rejtem sympatizoval. Po vraždě zůstal Hofmann v kanceláři a vyčkal příchodu četnictva.

Poprava Antonína Hofmanna vyvolala velký zájem české veřejnosti a neobešla se bez výtržností. Na Karlově náměstí se tísnily stovky lidí, kteří rozhořčeně skandovali "Milost, milost !", takže se Wohlschlager a jeho doprovod dostal do soudní budovy s velkými obtížemi. Když byl Hofmann vyveden z budovy na dvůr se šibenicí nadával, spílal a provolával protirakouská hesla. Proto prezident soudu vydal přítomným vojákům rozkaz k bubnování, takže jeho další výkřiky zanikly. Než na šibenici během několika sekund zemřel, stačil vykřiknout: "Zabte císaře! Smrt císaři!"

Krátce po popravě vtrhly na dvůr davy lidí, kteří se pokusili získat nějakou „památku“. Dokonce se vrhli i na pověstný žlutý kufřík popravčího. Wohlschlager, aby svůj kufřík ubránil musel se o něj doslova prát… Vojákům pak trvalo několik desítek minut, než dav ze dvora vytlačili. Byla to jediná poprava pro skutečné politické a národnostní přesvědčení popraveného za celou dobu činnosti Leopolda Wohlschlagera.

Nedlouho po této popravě se oženil a přestěhoval se do domu v Kaprové ulici naproti tehdejší kavárny "U třech kaprů". V průběhu manželství se mu narodily tři dcery a jeden syn, který pak v první světové válce zahynul. Na rozdíl od svého otčíma kavárny ani hospody nenavštěvoval. Působil mírumilovně a nesnášel pohled na krev. Mezi popravami pracoval ve zlatnické dílně v Příčné ulici.

Leopold Wohlschlager musel také popravit jednu ženu – 30letou Julii Humlovou. Stalo se tak 2. ledna 1900 na dvoře zemského trestního soudu ve Vídni. "K trestu smrti provazem" byla Hummlová odsouzena za vraždu své 5leté nemanželské dcery Anny, které odpírala stravu, surově ji bila tvrdými předměty a způsobila ji taková zranění, že dne 9. března 1899 zemřela. Navíc byla už za surové zacházení se svým dítětem souzena. Protože vídeňský kat Seelinger v roce 1899 zemřel a dosud nebyl ustanovený kat nový, byl povolán k popravě právě Leopold Wohlschlager. Dokonce se začalo vážně spekulovat o tom, že by mohl svoji profesi vykonávat nejen pro tehdejší království České, ale i pro země Rakouské. Samotná poprava však proběhla velmi dramaticky. Než Hummlová na šibenici zemřela, svíjela se několik minut v křečích. Několika členům soudní komise se z průběhu popravy udělalo špatně. Neúspěch popravy Hummlové viděl Wohlschlager ve "vídeňském popravčím nářadí", se kterým se nemohl před popravou seznámit… Za zemřelého kata Seelingera byl pak jmenován nikoliv Leopold Wohlschlager, ale vídeňský kavárník Lang.

Poslední popravu za rakouského mocnářství – 19. v pořadí - provedl Leopold Wohlschlager 26. května 1903 v Chebu. Ten den popravil 42letého číšníka Antonína Fišera z Nouzova u Rakovníka za loupežnou vraždu hostinského Alberta Hönische, který u Karlových varů vlastnil lesní restauraci.

Fotografie části rozsudku trestu smrti nad Antonínem Fišerem

Po roce 1918 byl opět jmenován do funkce státního popravčího a jeho roční plat byl stanoven na 15.000,- Kč. Za každou vykonanou popravu pak dostával dalších 500,- Kč. Než odešel ve svých 74 letech do důchodu, provedl dalších 5 exekucí. V Táboře 9. ledna 1923 popravil 36letého Ludvíka Nováka z Malého Bednárce za vraždu dvou řezníků. O 15 dnů později 26letého Josefa Kolínského z Prahy za vraždu hodináře a zlatníka Josefa Ledeckého, jeho manželky a dcery Viktorie. Vraždy spáchal společně se svým mladším bratrem Janem. Janu Kolínskému však tehdejší prezident T.G. Masaryk trest smrti změnil na doživotní vězení.

Dalším popraveným byl 33letý Jindřich Bažant z Pardubic, který v Tatrách zavraždil své dvě milenky a třetí milenku se zavraždit pokusil. Trest byl vykonán v Kutné Hoře 26. června 1927. Bažant byl se svými 47 kg hmotnosti snad nejlehčím popraveným ve Wohlschlagerově popravčí činnosti. Před popravou odmítal potravu a snažil se předstírat duševní chorobu tím, že snědl vlastní košili, ke které přidal několik hřebíků…

O pět dnů později byl v Plzni popraven 24letý voják František Sandtner, který dnes v již neexistující osadě Doyscherhof u Mariánských Lázní sekerou zavraždil sedláka Döllnera, jeho manželku, dvě jejich děti a služku. Z usedlosti odnesl 270,- Kč v hotovosti, šest vajec a půl kilogramu másla.

Posledním "klientem" Leopolda Wohlschlagera byl "nepolapitelý loupežník" 27letý voják Martin Lecián z Předměstí u Uherského Ostrohu, kterému se kladlo za vinu, že spáchal celkem 104 trestných činů, včetně 10 vražd "z části dokonaných a z části ve fázi nedokonaných". Poprava se uskutečnila 3. října 1927 na dvoře divizního soudu v Olomouci.

Po Leciánově smrti vznikla legenda, že díky provazu z popraveného, který "pro štěstí" u sebe neustále nosil byl nepolapitelný. Podle legendy měl mít Lecián tento provaz v kapse i při popravě. Tato legenda - tak jak každá jiná - má však reálný základ. Po popravě Martina Leciána bylo v muzeu divizního soudu v Olomouci deponováno lupičské nářadí Martina Leciána, jeho vraždící zbraně, některé osobní věci, posmrtná sádrová maska a - provaz s oprátkou, kterým byl oběšen. Byla to totiž poslední - 24. poprava státního popravčího Leopolda Wahlschlägera, a tak některý z vojenských justičních důstojníků požádal starého kata o kus tak veledůležité propriety. Šťastný návštěvník tohoto malého muzea pak uviděl najednou vedle sebe předměty, které patřily Martinu Leciánovi. Jen "kus katova provazu" nebyl jeho - ale na to se brzy zapomnělo...

Popravou Martina Leciána ukončil Leopold Wohlschlager svou činnost "ve službách spravedlnosti". Na jeho místo byl z 200 uchazečů (mezi nimiž byla i jedna žena) vybrán jeho zeť Nehyba. Do začátku II. Světové války bylo popraveno dalších 17 osob. Není bez zajímavosti, že prvorepublikové trestní soudy vynášely tresty smrti velmi často. Prezident T.G. Masaryk je svými milostmi s železnou pravidelností měnil na doživotní tresty. Učinil tak v téměř 400 případech.

Trest smrti byl v České republice zrušen 2. května 1990 krátce po nejrozsáhlejší prezidentské amnestii v dějinách země. Vlna zločinnosti, která se po této amnestii vzedmula plně prokázala slova T.G. Masaryka, že trest smrti nelze zrušit revolucí… Václav Havel následně pak udělil do konce roku 2002 celkem 1948 amnestií. Mezi amnestovanými byl i vrah nebo bankovní lupič…

© JUDr. Miloslav Jedlička