Marie Fikáčková

Narozena 9. září 1936 v Sušici - popravena v Praze 13. dubna 1961

Dne 27. února 1960 v odpoledních hodinách byla přímo na porodním oddělení tehdejší okresní nemocnice v Sušici zatčena 24letá zdravotní sestra Marie Fikáčková. Během její služby dne 23. února 1960 zemřely dva novorozenci ženského pohlaví. Při pitvách obou novorozenců bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti bylo těžké poranění mozku a u jednoho z nich pak navíc i zlomeniny rukou.

Během téměř šestihodinového výslechu, který začal 28. února 1960 hodinu po půlnoci spontánně doznala, že 23. února přímo na porodním oddělení sušické nemocnice úmyslně pomačkala hlavu a zlámala obě ruce teprve 20 hodin starému novorozenci. Ještě týž den a stejným způsobem způsobila těžké zranění dalšímu 5týdennímu novorozenci. Následkem těžkých zranění oba novorozenci ženského pohlaví zemřeli. Přiznala také, že použila násilí proti asi deseti dalším novorozencům, ale ti - podle jejich slov - útok přežili.

Během několika hodin se zpráva o zatčení slušné, pracovité a oblíbené zdravotní sestry roznesla nejen po městě, ale i po celém kraji. Zvláště pak kusé informace o počtu spáchaných skutků a způsobů zraňování novorozenců dával průchod léta trvajícím fámám, které neznaly mezí. Nechybělo doslova ani hororové líčení o vpichování jehel do očí a hlav novorozenců. Veškerá úmrtí novorozenců a malých dětí byla lidmi bez jediného důkazu přičítána zdravotní sestře.

Marie Fikáčková, rozená Schmidlová pocházela z nemajetné rodiny, která se i po válce hlásila k německé národnosti. Její dětství nebylo příliš šťastné. Otec byl alkoholik s násilnickým chováním a netajenou záští proti Čechům. Se svou matkou si příliš nerozuměla, v dospělosti se s ní velmi často hádala. V roce 1955 vystudovala Střední zdravotní školu v Klatovech s velmi dobrým prospěchem. V roce 1955 nastoupila do tehdejšího ÚNZ (Ústav národního zdraví) v Sušici. V říjnu 1957 pak byla převedena na porodní oddělení. Na tomto oddělení byla její pracovní morálka hodnocena jako velmi dobrá. Při výslechu uvedla, že ji terorizoval mentálně postižený bratr. Stěžovala si rovněž i na násilnického souseda. V době uvedených vražd byla vdaná, bezdětná a vedení nemocnice uvažovalo o jejím ustanovením do funkce vrchní sestry.

Marie Fikáčková při rekonstrukci činu předvádí způsob bití novorozenců

Motivem jejího jednání byla nenávist k plačícím dětem. Do protokolu doslova uvedla: "Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci, anebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem". Soudní psychologové a psychiatři ji shledali jako příčetnou, avšak se sklony k depresím, hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku. Vyšetřovali dokonce sdělila, že by udeřila i vlastní dítě, kdyby ji svým křikem uvedlo do stavu podráždění.

Z těchto zjištění lze usoudit, že fyzicky napadala zpravidla plačící děti, které nemohla utišit. I způsob útoku odpovídal nezvládnutému výbuchu vzteku hysterickému záchvatu. Jak uvedla: „při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí, pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že tato povoluje. Po krátkém rozrušení jsem se uklidnila a pracovala jsem dále ve skládání plen na inspekční místnosti."

Dalším úkolem tehdejších vyšetřovacích orgánů (stejně jako dnes) bylo od samého počátku zjištění, zda-li se Marie Fikáčková nedopustila dalších smrtících útoků proti novorozencům. Kontrola poměrně byrokraticky a ručně vedených zdravotnických dokumentací a evidencí s pitevními prokoly a plánovanými službami jednotlivých zdravotních sester i lékařů neprokázala žádný další, byť jen podezřelý případ. Zdravotní dokumentace však prokázala poranění 2 novorozenců, které vznikly v době služby Marie Fikáčkové. Zranění zpočátku byla přičítána manipulaci s novorozenětem (přebalování, vážení a převážení k rodičkám). Teprve doznání Fikáčkové tato zranění vysvětlila a byla z nich také obviněna.

Po necelých 8 měsících po zatčení byla Marie Fikáčková dne 6. října 1960 odsouzena k trestu smrti. Žádné ze dvou odvolání jejího obhájce proti rozsudku nic nezměnilo. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách dne 13. dubna 1961 v suterénu pankrácké věznice.

Skutečný počet novorozenců, kteří po jejím útoku zemřeli zpochybnila začátkem roku 2007 bulvární média a označila ji jako "nejmasovější vražedkyni v našich novodobých dějinách", při čemž ji přičetla nejméně 10 obětí. Dalšímu "nezjištěnému počtu" novorozenců údajně způsobila doživotní útrapy v podobě mentálního postižení s předčasným úmrtí. Pro tato tvrzení však neexistuje jediný, byť nepřímý důkaz či indície a zcela prokazatelně nezohledňují tehdejší situaci a praxi v dětském lékařství.

Především šlo o poměrně vysokou úmrtnost novorozenců, kojenců a dětí zapříčiněnou infekční dětskou obrnou. Na toto onemocnění podle lékařských statistik umíralo na počátku 50. let každé 12 narozené dítě. Poslední velká epidemie infekční dětské obrny, pravidelně se opakující v intervalech 3 až 5 let byla v naší zemi zaznamenána v roce 1957, tedy v době, kdy Fikáčkova nastoupila na kojenecké oddělení nemocnice v Sušici. Bulvární novináři tvrdí, že v roce 1957 spáchala svou první vraždu novorozence, avšak šlo zřejmě právě o úmrtí následkem infekční dětské obrny.

Fotografie ze soudní pitvy - hlavička jedné z obětí Marie Fikáčkové

Druhou skutečností, která vylučuje možnost vícenásobných vražd spáchaných Marií Fikáčkovou byla tehdejší lékařská praxe v případě úmrtí novorozenců. Nejenže každé úmrtí ve zdravotnickém zařízení musel odpovědný lékař hlásit matrice příslušnému Okresnímu Národnímu výboru, ale také každý novorozenec, který zemřel musel být (stejně jako dnes) pitván lékařem - patologem. Účelem lékařské pitvy bylo a dodnes je zjištění příčin úmrtí a okolností se smrtí souvisejících. Tato praxe byla převzata ještě z dob Rakousko-Uherska a upravena zákonem a závaznými zdravotními vyhláškami. Smyslem zdravotních pitev bylo a doposud je včas odhalit možné smrtící epidemie. Doslova lze říci, že pitvy mrtvých dětí chránily děti živé. Povinné pitvy byly také nařízeny u dětí mrtvě narozených a dětí do 15 let věku, včetně zemřelých rodiček. Je tedy zcela vyloučeno, že by u "nejméně deseti" zemřelých novorozenců a kojenců na porodním oddělení v Sušici nebyla prováděna pitva a nebyly zjišťovány skutečné a ověřitelné příčiny úmrtí. Bez pitvy nemohlo vůbec k pohřbu novorozeněte dojít. V případech podezření ze smrti způsobenou cizí osobou, byla zdravotní pitva přerušena a nastoupila pitva soudní za povinné účasti dvou soudních patologů z Ústavu soudního lékařství. Tak tomu bylo i v případě dvou novorozenců napadených Marii Fikáčkovou dne 23. února 1960.

Pro úplnost je také nutno dodat, že právě v průběhu roku 1960 (Marie Fikáčkova byla zatčena už v únoru téhož roku) bylo v tehdejším Československu provedeno očkování 94 procent všech dětí a od srpna tohoto roku do dnešních dnů nebyl výskyt infekční dětské obrny vůbec zaznamenán. Československo se tak stalo skutečně první zemí na světě, ve které byla tato infekční choroba zcela vymýcena. Život a zdraví dětí však ohrožují další, často nevýlečitelné nemoci. Patří k nim i nepřenosná (tedy neinfekční) dětská mozková obrna, která je laickou veřejností často zaměňována za infekční dětskou obrnu.

Sotva lze vyšetřující orgány, včetně orgánů spadajích do kompetence ministerstva zdravotníctví nebo příslušný Národní výbor v Sušici podezírat ze zatajování skutečného počtu obětí, tak jak bulvární média tvrdila. Už jen proto, že odsoudit ve veřejném procesu ženu k trestu smrti za vraždu dvou dětí a dalších "nejméně 10 vražd" utajit před samým prvoinstačním i odvolacím soudem, prokuraturou i odbornou veřejností nemá žádné logické opodstatnění. Případ nebyl z kriminalistického hlediska složitý, jak dokazuje i poměrně krátká doba od doby zatčení k soudnímu verdiktu.

Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada "In dubio pro reo", kterou lze volně přeložit jako "neprokázaná vina je jako prokázána nevina". Touto zásadou se také tehdejší soud řídil, jak dokazuje rozsudek. Je smutné, že někteří novináři v demokratické společnosti tuto zásadu vůbec nerespektují a dokáží bez jediného důkazu a pouze na základě svých ničím nepodložených spekulací obvinit z dalších "nejméně 10 vražd" téměř 50 let mrtvou ženu.

Z pohledu dnešní soudní praxe je diskutabilní otázka právní kvalifikace jejího jednání. Tehdejší soud posoudil dva její činy jako vraždu. Přitom přichází v úvahu i mírnější posouzení - ublížení na zdraví s následkem smrti. Nelze také přehlédnout fakt, že tehdejšími znalci nebyla dostatečně zodpovězena otázka její příčetnosti v době činu. Pokud by byla znalecky prokázána její neschopnost ovládat "nekontrolované výbuchy vzteku", nemohla být odsouzena k trestu smrti. Marie Fikáčková byla první ženou, popravenou za kriminální trestné činy od roku 1918.

© JUDr. Miloslav Jedlička