Kriminalistická daktyloskopie

Kriminalistická daktyloskopie je velmi rychlá a jednoduchá metoda k bezpečnému zjištění identity osoby. Díky daktyloskopii bylo zjištěno a poté usvědčeno na desítky tisíc zločinců a ztotožněno mnoho neznámých mrtvol. Prvním, zřejmě nejstarším dokladem znalosti o existenci papilárních liniích lze najít u indiánských kmenů, sídlících na teritoriu dnešního státu Indiana. Na kamenech, nalezených v roce 1913 jsou ryté obrazy, tzv. "petroglyfy", znázorňující lidskou ruku. Stáří petrogryfů se odhaduje na několik tisíciletí před naším letopočtem. Účel obrazů s papilárními liniemi však nebyl spolehlivě zjištěn. Zda-li předkové dnešních Indiánů znali a rozuměli daktyloskopii se již zřejmě nikdy neprokáže.

Znalost daktyloskopie byla prokázána u Asyřanů. Ve zříceninách asyrské Ninive byla nalezena část slavné Aššurbanipalovy knihovny, založené v 9. století před našim letopočtem. Na střepech hliněných tabulek byly vedle jmen i otisky prstů. Zprvu se předpokládalo, že jde o náhodný otisk, vzniklý při výrobě tabulek. Z umístění otisků prstů vedle podpisu, které se navíc vyskytují vždy na stejném místě tabulek, lze usuzovat, že zpracovatel tabulky vtlačil svůj otisk úmyslně, aby tím zabránil falzifikaci. Otisky prstů na stejných místech se nacházejí i na výrobcích z keramiky, zvlášě pak uměleckých kachličkách, nalezených při archeologických vykopávkách v Řecku, na území bývalého Římského impéria a v Egyptě. Prvním autorem spisku o otiscích prstů, jako prostředku k zjišťování totožnosti osob, byl Číňan Kio Kung-yen. Podle něj znali Číňané význam otisku prstů a využívali ho při obchodních záležitostech. Starý čínský zákoník nařizuje připojení otisků prstů na dokument, na kterém uvádí manžel písemnou formou důvody k rozvodu (618-906 po n. l.).

Z doby dynastie Sung je známa literatura, která se zabývala otázkami zhotovování otisků prstů (1107 n.l.). Toto dílo je z kriminalistického hlediska významné proto, že se v něm hovoří o používání otisků prstů v kriminálních procesech. Nejen z Číny, ale i z Japonska, Tibetu, Persie, Egypta a Turecka existují doležené důkazy o tom, že tehdejší obyvatelé znali daktyloskopii. V Japonsku pochází první zmínka o daktyloskopii z roku 672 n.l. a byla uveřejněna v roce 720 v knize Dějiny Japonska "Nihongi". Otisk prstu je v Japonsku uznáván prakticky ve stejný čas jako v Číně. Mimo otisků celé ruky byl v Japonsku znám i způsob nazývaný "bo-han" - pečeť palce. Byl otiskován levý palec pouze zločincům. Je také zajímavé, že odsouzení museli před nástupem trestu opatřit svým otiskem rozsudek, což se provádělo podle věrohodně zjištěných zpráv ještě před rokem 1868. Ze současného kriminalistického pohledu jde zřejmě o první pokus registrace daktyloskopických otisků známých zločinců.

V tomto historickém období poznatky o papilárních liniích na území střední Evropy nedosahovaly úrovně poznatků asijských a středovýchodních zemí. V německých zemích však byl pouľíván tzv. "Handfestung" - přiložení prstu pro osoby neznalé písma a v podstatě nahrazoval podpis. Literárně jsou doložené zmínky o dermatoglyfech, které zanechal Marcello Malpighi (1686), Christian Jacob Hintze (1751), B.S. Albinus (1764) nebo Jan Procházka (1812

Ukázka různých obrazců papilárních linií

Za prvního Evropana a průkopníka daktyloskopie je označován širokou vědeckou veřejností český přírodovědec Jan Evangelista Purkyně (1787 - 1869). V roce 1823 vydal ve Vratislavi 54 stránkový spis psaný latinsky "Comentatio de examine physiologico organivisus et systematis cutanei" (Rozprava o fyziologickém výzkumu orgánu zrakového a soustavy kožní). Zásluha Jana Evangelisty Purkyně spočívá v tom, že se mu poprvé podařilo popsat základní vzory papilárních linií na koncových článcích prstů a klasifikovat je do 9 vzorů. Rovněž upozornil na trojúhleníkové seskupení papilárních linií (tzv. deltu) jako na důležitý klasifikační znak. Práce J.E. Purkyněho však nesledovala možnost využití pipilárních linií pro identifikační účely a také se nezabývala jejími otisky.

Jan Evangelista Purkyně

Za rok po vydání Purkyňovy práce se objevil první doklad o existenci otisku v Evropě. Pracovník univerzity v Miami Joseph T. James uveřejnil v r. 1886 krátký článek s titulem "Portrét palce". V článku vyvodil dvě hypotézy, které vycházely ze studia čínských poznatků o papilárních liniích při usvědčování zločinců. První z hypotéz předpokládala, že papilární linie na palcích rukou se nemění. Druhá předpokládala, že každý člověk má jiné obrazce papilárních linií. Pro své hypotézy však neměl žádný konkrétní vědecky zdůvodnitelný důkaz.

Dr. Robert Heindl ve svých dějinách daktyloskopie uvádí, že nejstarší prameny o používání a existenci otisků prstů v Německu sahají do let 1856, kdy německý antropolog Giesen - Welker zhotovil otisky zbarvenou rukou na papír. Úmysl využít tohoto otisku k identifikačním účelům však neměl.

V šedesátých až osmdesátých letech minulého století se zabývalo problematikou papilárních linií několik vědců. Byly činěny pokusy o klasifikaci k třídění obrazců papilárních linií (1867 Olix), provádějí se pokusy se zviditelňováním otisků (1871), v Německu vyšla kniha dr. Artura Kollmanna "Der Tastapparat der Hand" zabývající se embryologií papilárních linií (1883), navrhuje se zjišťování zločinců podle obrazců papilárních linií (1888 Eber). V roce 1882 použil otisku palce americký úředník Gilbert Thompson v Novém Mexiku, aby zamezil falšování šeků. Všechny tyto pokusy a práce značnou měrou přispěly k formování samostatného odvětví kriminalistické daktyloskopie.

Francis Galton

O položení teoreticko - vědeckých základů daktyloskopie se zasloužil anglický přírodovědec Francis Galton. Matematickými metodami vypočítal, že existuje celkem 64 miliardy různých variant v uspořádání papilárních linií. Přitom vycházel pouze s obrazcem jednoho prstu. Galton rovněž odhadl možný vzrůst počtu obyvatelstva zeměkoule maximálně na 16 miliard. Pokud se tato teorie rozšíří na všech deset prstů vychází číslo, vyjádřené desátou mocninou 64 miliard. Tím Galton prakticky vyloučil možnost výskytu dvou jedinců se stejným obrazcem papilárních linií. Výsledky své práce sdělil veřejnosti 25. května 1888.

Galdino Ramoz ve své knize "Da identificacio", vydané v Rio de Janeiro r. 1906, vypočítal, že teprve za 4,660.337 století by se mohl opakovat obrazec shodný u dvou jedinců. Při tomto výpočtu vycházel z předpokladu, že na každém z deseti prstů je jen 20 charakteristických zvláštností (markantů), přičemž zohlednil tehdejší počet obyvatelstva na zeměkouli. Tyto teoretické základy daktyloskopie jsou potvrzovány i zjištěním, že za dobu více než 100 let praktického užívání daktyloskopie se nevyskytly dva stejné obrazce papilárních linií.

První praktické základy daktyloskopické identifikace položil sir William James Herschel (1833 - 1917), který působil od roku 1853 služebně v indickém Hooghly v bengálské provincii. Zde si všiml zvyku čínských obchodníků přicházejících do Bengálska, že zpečeťují své dohody otiskem palce. Sám tento způsob použil poprvé v roce 1858 v případě stvrzení smlouvy s indickým dodavatelem materiálu při stavbě silnice. Tímto způsobem se podařilo Herschelovi donutit liknavého Inda k plnění závazku.

William James Herschel

Otisky prstů začal Herschela natolik zajímat, že si založil zvláštní sešit, označený "Kresby ruky", v němž měl vlastní otisky prstů, ale také otisky prstů různých osob, s nimiž přišel do styku. Při jejich zkoumání zjistil, že se v žádném případě otisky prstů dvou různých osob neshodují. O několik let později stál Herschel před problémem vyplácení důchodů penzionovaných indických vojáků a úředníků, kteří neměli žádné osobní doklady. Herschel se domníval, že se vyplácí důchod i osobám, které zemřely, nebo u kterých předpokládal, že z důvodu vysokého stáří nemohou žít. Zavedl proto nový výplatní systém, při kterém musela každá vyplácená osoba potvrdit příjem peněz otiskem prstu na výplatní listinu. Tímto opatřením Herschel nejen zabránil podvodům, ale zároveň nastřádal spoustu materiálu k bádání.

Svou metodu vyzkoušel i v jedné věznici. Bylo tak zamezeno záměnám těžkých zločinců za tzv. lehké případy a kromě toho metoda našla uplatnění u již vícekráte trestaných osob. Po dvaceti letech zkoumání otisků zaslal Herschel generálnímu inspektoru bengálských věznic dopis, v němž uvádí výsledky své dlouholeté práce s "papilárními liniemi". Jeho návrh na zavedení dakktyloskopování osob ve věznicích však byl zamítnut.

Nezávisle na Herschelovi pracoval na této problematice Dr. Henry Faulds z nemocnice Tsukuji v Tokiu, kterému patří primát v myšlence, že otisky prstů z místa trestného činu mohou posloužit k zjištění totožnosti zločince. Na základě otisků papilárních linií se mu podařilo vypátrat a usvědčit pachatele dvou krádeží. Své zkušenosti popsal v roce 1888 v anglickém časopise "Nature". V roce 1901 byla daktyloskopická identifikace zavedena ve Velké Británii a v roce 1903 v Německu.

O rozšíření daktyloskopie do praxe se velkou měrou podílel i Dr. Juan Vucetich, ředitel ústřední kanceláře pro daktyloskopickou identifikaci v La Plata v Argentině. Propagoval novou identifikační metodu i jméno J.E. Purkyně na prvním vědeckém sjezdu k otázkám daktyloskopie, který se konal 13. května 1910 v Buenos Aires. Je také autorem názvu "daktyloskopie". Během tří let pak uspořádal na americkém kontinentě několik konferencí o daktyloskopii.

Juan Vucetich

Není bez zajímavosti, že Vucetich zaslal univerzitnímu profesorovi Dr. Čeňku Zíbrtovi některé ze svých knih o daktyloskopii s vlastnoručním věnováním. Tyto knihy jsou uloženy v knihovně Národního muzea v Praze.

O zavedení daktyloskopie do praxe se snažil rovněž policejní inspektor v Kalkatě Edward Henry. Svou iniciativou (mimo jiné vytvořil centrální registraturu otisku prstů v Kalkatě) značně přispěl k tomu, že antropometrická identifikace zločinců byla v celé Britské Indii odstraněna a nahrazena daktyloskopií.

Juan Vucetich

V roce 1914 byl svět nejen politicky, ale také podle idnefifikační metod osob rozdělen na dva tábory, z nichž jeden bezvýhradně uznával jako identifikační systém daktyloskopii a druhý, který byl v menšině, se ortodoxně držel zastaralé antropometrie, která spočívala na proměřování jednotlivých části těla. Vina je přičítána francouzskému policejnímu úředníku Alfonsu Bertillonovi, který neuznával jinou identifikační metodu, než antropometrii, kterou sám také zavedl do praxe. Antropometrie byla používána v Evropě pouze ve Francii, Lucemburku, Monacu, Rumunsku, v Africe pouze v Alžíru, v Mexiku, asijských státech a Austrálii.

Ve stejném roce se konal první mezinárodní policejní kongres v Monacu, který razil myšlenku mezinárodní policejní organizace a mezinárodní jednotný identifikační systém, založený na dekadaktyloskopii. V tu dobu také i Francie uznala daktyloskopii jako významnou identifikační metodu a zavedla do ji policejní praxe.

V roce 1923 se ve Vídni konal na základě iniciativy kodaňského policejního inspektora Hakona Jorgensona první poválečný mezinárodní kriminálně policejní kongres. Jeho snahou bylo jednotné zavedení mezinárodního klasifikačního systému, který by pomocí kódů umožňoval telegraficky identifikovat v některé zemi již evidovaného zločince. Navíc vypracoval dosti složitou metodu založenou na zjištění tzv. generální formulky, kterou se označují základní vzory všech deseti otisků prstů a to pro pravou a levou ruku zvlášť. Kongres přijal rezoluci, kterou tento systém doporučil k realizaci. Na kongresu naopak neprošel návrh, aby byl v rakouských a německých zemích zaveden jednotný daktyloskopický systém. Důvodem byly obtíže související s pracným překlasifikování již existujících karet v daktyloskopických registrací. Na závěr kongresu bylo přijata rezoluce, které se stala statutem "Mezinárodní kriminální policejní komise" a z něhož později vznikl Interpol. Osmý článek této rezoluce se výhradně týkal identifikací osob pomocí daktyloskopie. V praxi se měl zavést systém zjišťování totožnosti na dálku vypracovaný Hakonem Jorgensenem. Každá zemská ústředna měla vycvičit alespoň 2 znalce na zjišťování totožnosti na dálku. Do praxe však tento návrh nebyl zaveden. Významné však bylo rozhodnutí, aby se daktyloskopické karty zločinců zasílaly mezinárodnímu úřadu pro zjišťování totoľnosti v Kodani. Byl to základ pro pozdější rozsáhlý fond daktyloskopických karet Interpolu.

V českých zemích v období Rakouska - Uherska rozhodovalo o zavedení identifikačních metod vídeňské c. k. policejní ústředí. Ještě před oficiálním zavedení daktyloskopie do policejní praxe se touto identifikační metodou začal od července 1891 soukromě zabývat pražský policejní komisař Protiwenský (některá literatura uvádí jméno Protivenský). V dubnu 1899 se ve Vídni zúčastnil společně s civilními strážníky Juliem Laváčkem a Antonínem Friedrichem antropometrického a daktyloskopického kurzu. Po absolvování kurzu měli policejní úředníci zavést pro potřeby pražské policie Bertillonovu antropometrii, což ale zprvu narazilo na nedostatek finančních prostředků. Teprve na jaře následujícího roku povolilo místodržitelství částku 400 korun měsíčně, takže 20. července 1890 bylo provedeno historicky první antropometrické měření na zadrženém a z krádeže obviněném Otokaru Nevšetovi.

Samotná daktyloskopie byla v českých zemích oficiálně zavedena 9. září 1908. Od tohoto dne se začaly vyhotovovat pro účely identifikace pachatelů daktyloskopické karty. Tímto dnem byla také zrušena antropometrie a daktyloskopie byla oficiálně uznána jako jediný identifikační prostředek.

Na daktyloskopii identifikaci se ještě před jejím oficiálním zavedením do praxe zaměřil také štábní kapitán z Okresní četnického velitelství na Vinohradech. Tomuto velitelství byly od sklonku července 1907 z tehdejších okresů Vinohrady, Žižkov, Smíchov a Brandýs zasílány fotografie zadržených osob. Souběžně s tím byly zasílány daktyloskopické karty "cikánů", čímž byl položen základ k daktyloskopické sbírce cikánů a posléze i dalších stíhaných osob. Obě evidence byly 17.3.1922 sloučeny na základě výnosu Ministrstva vnitra č. 9668/13 z téhož roku. Podle tohoto výnosu bylo vytvořen Poznávací úřad Policejního ředitelství v Praze. Poznávací úřad byl celostátní daktyloskopickou ústřednou a jeho daktyloskopická sbírka byla rozšířena o 25 000 daktyloskopických karet sbírky založené Povondrou. Sloučením byl dán základ společné kriminální služby četnictva a policie. Spolupráce však pro různé neshody organizačního rázu netrvala dlouho. V roce 1926 bylo zřízeno Ústřední četnické pátrací oddělení, které převzalo policejní a četnické daktyloskopické registrace a vytvořilo i speciální daktyloskopická registrace "cikánů a osob po cikánsku žijících".

Oddělení, jemuž byly pro pátrací službu přiděleni odborně vyškolení příslušníci četnictva, mělo k dispozici daktyloskopické evidence a další kriminalistické pomůcky policejního ředitelství. Na adresu "Četnického oddělení u poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze" docházela veškerá podání, jež se vztahovala k četnické daktyloskopické službě. Oddělení dále vydávalo znalecké nálezy a řídilo jednotně četnickou pátrací službu. Jeho styk s jednotlivými četnickými stanicemi a okresními četnickými velitelstvími byl bez mezičlánků, tedy přímo, přičemž zmíněné útvary byly povinny pokynům či výzvám z Prahy neprodleně vyhovět.

Nezávisle na pátracím oddělení existovalo "Zjišťovací oddělení policejního ředitelství v Praze", kam byly zasílány daktyloskopické karty od všech četnických a policejních útvarů, včetně útvarů komunální policie.

V roce 1929 byla zřízena Všeobecná kriminální ústředna, kam již byly zasílány daktyloskopické karty z celého světa k ověření totožnosti v cizině daktyloskopovaných našich státních příslušníků. Před okupací v roce 1939 měla ústřední daktyloskopická registrace na 250 000 karet. Za okupace byla registrace předmětem neustálých útoků ze strany orgánů německé kriminální policie. Snahou bylo tento klasifikační systém převzít a překlasifikovat. Aby k tomuto kroku německých bezpečnostních orgánů nedošlo, byl uměle zvýšen počet daktyloskopických karet, což německou kriminální policii odradilo. Vedení německých bezpečnostních orgánů proto založily novou registraci, která krátce před koncem druhé světové války byla zničena.

Do roku 1952 se používalo starého "pražského klasifikačního systému". V tomto roce se vyskytla nutnost rozdělit registrační oddíly daktyloskopických karet s obrazci papilárních linií, představující smyčky vpravo a smyčky vlevo, protože se tyto oddíly stávaly nepřehlednými. Byla rozšířena základní skupina daktyloskopických vzorů o dva tzv. nepravidelné vzory smyčkového tvaru s deltou vpravo a vlevo. Tímto rokem byl uveden v život "Československý dekadaktyloskopický klasifikační systém", který byl na tehdejší dobu přehledný a rychlý.

Zvláštnosti (markanty) papilárních linií (háček, vidlice, očko, zkřížení, můstek a pod.)

Významnou roli pro zavedení daktyloskopie do policejní a četnické praxe sehrála i odborná literatura. V roce 1920 vychází v českém překladu vrchního policejního komisaře E. Plaška a policejního komisaře A. Kintnera Protivenského dílo, psané původně německy s názvem "Nauka o daktyloskopování a popisování osob". Tato kniha se stala první pomůckou pro výkon policejní služby. Publikace, rozdělená na dvě části a dodatek, obsahuje podrobný popis základních daktyloskopických pojmů, pojednává o daktyloskopickém systému "všech deseti prstů na obou rukou", přináší návod k sejmutí, ocenění, identifikaci nalezených stop a jejich registrování. Dále uvádí výčet osob, které mají být daktyloskopovány. Dodatek podrobně osvětluje a dává přehled o třídění sejmutých otisků osob, jak podle všech deseti prstů, tak také o třídění systému monodaktyloskopického. Spoluautorem zmíněné publikace byl František Holešovský, jenž počínaje rokem 1911 působil jako soudní znalec v oboru daktyloskopie.

Publikace komisaře z policejního ředitelství v Košicich Petra Chyby "Moderní pomůcky kriminalistiky", která vyšla v roce 1928 dokládá, že daktyloskopie se úspěěně rozběhla rovněž na Slovensku.

Ve výčtu zakladatelů československé daktyloskopie zaujímá důležité místo kromě zmíněného Josefa Povondry - i Oldřich Pinkas, který Povondry vystřídal ve funkci. Společně vydali v roce 1922 "Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou". O významu publikace svědčí skutečnost, že výnosem ministerstva vnitra byla schválena jako služební a učební pomůcka pro četnictvo. O dva roky později vyšla v nakladatelství služebních tiskopisů a odborném knihkupectví pro četnictvo J. Grusky v Kroměříľi "Instrukce pro daktyloskopickou službu četnictva".

V současné době se pro daktyloskopickou evidenci využívá počítačový systém AFIS 2000, který byl zakoupen od americké firmy Pintrac na jaře 1994. Do provozu byl systém zaveden v říjnu téhož roku. Kapacita zakoupeného systému je 800.000 daktyloskopických karet a 20.000 daktyloskopických stop (z místa činu). Systém umožňuje zavedení 250 nových karet denně a jejich porovnání s již zaregisrovanými. Cena zařízení činila bezmála 100 milionů korun.

zpracováno z různých pramenů a archívu autora

o stranu zpět